Otázka: Vlastník pozemku v obci tvrdí, že měl být dán jeho souhlas k uzavření veřejnoprávní smlouvy a že kvůli tomu, že tento souhlas chybí, je smlouva neúčinná. Je to pravda?
Odpověď:
Souhlas třetích osob upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád v § 167, kde se stanoví: Veřejnoprávní smlouva, nejde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160, která se přímo dotýká práv nebo povinností třetí osoby, nabývá účinnosti teprve v okamžiku, kdy s ní tato osoba vysloví písemný souhlas. Není-li tento souhlas získán, může správní orgán místo uzavření veřejnoprávní smlouvy vydat rozhodnutí ve správním řízení, v němž využije podkladů získaných při přípravě veřejnoprávní smlouvy.
Souhlasu třetí osoby se věnoval NSS v jedné věci, kde konstatoval: „Stěžovatel je přesvědčen, že jeho souhlas byl nezbytný pro nabytí účinnosti Veřejnoprávní smlouvy (§ 78a odst. 4 stavebního zákona ve spojení s § 168, větou první, správního řádu). Stavební úřad však stěžovatele za osobu, která vyslovuje souhlas s danou smlouvou, nepovažoval. Stěžovatel se proto domáhal vyslovení neúčinnosti smlouvy, k čemuž správně zvolil řízení o určení právního vztahu upravené v § 142 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 100/2014–52, č. 3151/2015 Sb. NSS, obdobně novější ze dne 29. 6. 2021, č. j. 2 As 7/2021–34, odst. [30], v obdobné věci stěžovatele).
Podle § 78a odst. 4 stavebního zákona dávají s veřejnoprávní smlouvou souhlas osoby, které by byly účastníky územního řízení. Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda by byl stěžovatel účastníkem případně vedeného územního řízení o umístění příslušné stavby náhradní jídelny, či nikoliv. Pokud ano, měl být zajištěn jeho souhlas podle § 78a odst. 4 stavebního zákona, jinak Veřejnoprávní smlouva nemohla nabýt účinnosti (§ 168, věta první, správního řádu).
Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí se stěžovatelem, že se krajský soud a správní orgány soustředily na potenciální účastenství stěžovatele v územním řízení chybně. Takové posouzení je pro projednávanou věc stěžejní a krajský soud i správní orgány se jím tak správně zabývaly (srov. již citovaný rozsudek v jiné věci stěžovatele č. j. 2 As 7/2021–34, odst. [32] a [37]). Stěžovatel je vlastníkem několika pozemků v blízkosti dotčené stavby, tudíž mohl být účastníkem případného územního řízení toliko podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jako osoba, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno.
Toto přímé dotčení vlastníků sousedních staveb [„sousedních“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99 (N 43/17 SbNU 303), který upřednostnil široké pojetí pojmu soused] přitom musí být reálně myslitelné a posouzení je povinností správního orgánu… V projednávané věci správní orgány (krajský úřad i žalovaný) shodně dospěly k závěru, že stěžovatel by účastníkem případného územního řízení nebyl, neboť není přímo dotčen na svých právech, což dostatečně a srozumitelně vysvětlily. Krajský soud pak jejich rozhodnutí řádně přezkoumal a závěr potvrdil.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by posouzení otázky účastenství stěžovatele krajským soudem bylo nezákonné, nesprávné, naopak se s jeho odůvodněním ztotožňuje. Krajský soud podrobně vysvětlil, proč stěžovatel nemohl být v důsledku umístění a následného uskutečnění stavby přímo dotčen na svých právech ve vztahu k jím vlastněným pozemkům (zejména body 37. a následující napadeného rozsudku). Rovněž správně konstatoval, že stěžovatel nekonkretizoval, jak by mělo být jeho vlastnické právo dotčeno, ostatně tak nečiní ani nyní v kasační stížnosti.“ (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2023, čj. 9 As 3/2021 – 39).
Z uvedeného rozsudku je třeba zdůraznit, že pokud se někdo domnívá, že je veřejnoprávní smlouva neúčinná, je třeba k obraně zvolit řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu.
TENTO DOTAZ BYL ZVEŘEJNĚN V RÁMCI NAŠÍ VÝZVY: 365 ČLÁNKŮ NEBO DALŠÍ KOČKA. PŘIJÍMÁME DOTAZY K ÚZEMNÍMU PLÁNOVÁNÍ, KTERÉ ZDARMA ZODPOVÍME.