K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který řešil problém s odstraněním pevné překážky umístěné nezákonně na pozemní komunikaci a deklarováním existence veřejně přístupné účelové komunikace.
Tím, že vlastnice umístila na cestu závoru, zamezila přístupu ostatních vlastníků v jedné osadě k jejich pozemkům. Vlastnice se proti rozhodnutí silničního správního úřadu bránila s tím, že ve správním řízení nebyla prokázána existence tzv. nutné komunikační potřeby, stejně jako údajné veřejné užívání komunikace od 40. let minulého století. Zřízení veřejně přístupné účelové komunikace mělo být v rozporu s její vůlí, jakož i vůlí dřívějších vlastníků pozemku. Správní orgány se měly zabývat alternativními komunikačními možnostmi. Ani jeden ze soudů vlastnici nevyhověl.
Podle soudů se jednalo veřejně přístupnou účelovou komunikaci
Z rozsudku NSS vyplývá, že cesta splňovala podmínky pro to, aby mohla být považována za veřejně přístupnou účelovou komunikace. K existenci alternativního přístupu NSS řekl: „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že vozidly je zpravidla možné jet i po loukách a polích; v obdobích, kdy jsou pole osázená či osetá plodinami a louky neposečené nebo kdy jsou nevhodné přírodní podmínky a louky jsou podmáčené a rozbahněné, to však možné spíše nebude.
Stěžovatelkou namítaná cesta tedy nemůže dosahovat technických kvalit cesty sporné. Namítá-li navíc stěžovatelka v kasační stížnosti současně, že sporná cesta je tvořena pouze vyjetými kolejemi, a nedá se považovat ani za pozemní komunikaci, načež považuje za vhodnou alternativu spojení vedoucí po nezpevněné louce, je její argumentace nelogická (vnitřně rozporná), a tudíž zcela nepřesvědčivá. Ze svědeckých výpovědí navíc nevyplývá, že by byla „obecní spodní cesta“ využívána k obsluze předmětných nemovitých věcí. Někteří svědci sice uvedli, že za vhodných podmínek se ke svým nemovitým věcem dopravují po polích, což však na posouzení věci nemůže nic změnit. Tyto spíše improvizované cesty totiž nemohou technickými parametry dostát cestě sporné.“
K otázce existence souhlasu vlastníka komunikace
K potřebě souhlasu vlastníka komunikace NSS dovodil: „Další judikatorně dovozenou podmínkou je souhlas vlastníka nemovité věci, po které má účelová pozemní komunikace vést. Tento souhlas pak může být i konkludentní, jenž je dán, pokud vlastník po určitou dobu nebrání veřejnosti v užívání cesty. Aby veřejnost cestu užívat nemohla, musí vlastník naopak vyslovit kvalifikovaný nesouhlas… .
Jestliže existují pochybnosti o udělení souhlasu, je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka. Za takové situace je omezení jeho vlastnického práva uskutečnitelné pouze za současného poskytnutí adekvátní náhrady… Se souhlasem vlastníka jako podmínky pro deklaraci účelové cesty souvisí i tzv. domněnka věnování cesty k veřejnému užívání (viz teze věnování k veřejnému užívání vyslovená již v prvorepublikovém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu…
Tato domněnka představuje konstrukci, podle které „existuje-li zde naléhavá komunikační potřeba, pro kterou je určitá cesta od nepaměti užívána veřejností, přičemž (zejména právě pro dlouhodobost užívání) nelze již zjistit, zda některý z předcházejících vlastníků s obecným užíváním vyslovil souhlas, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (samozřejmě za současného naplnění dalších zákonných znaků)‘ „
Předchozí vlastník souhlas k veřejnému užívání dal
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že „v projednávané věci nemůže být sporu, že k veřejnému užívání cesty byl dán souhlas předchozím vlastníkem pozemku… Tento souhlas lze označit za konkludentní a jeho existence nesporně vyplývá ze svědecké výpovědi zástupce této společnosti. O existenci souhlasu tedy nepanují žádné pochybnosti. Pokud na nějaké konkrétní skutečnosti, které by pochybnosti zakládaly, chtěla stěžovatelka poukázat, mohla tak v kasační stížnosti učinit, k čemuž nepřistoupila. Vzhledem k výše citované judikatuře pak není třeba hlubšího prokazování délky trvání veřejného užívání předmětné cesty, neboť existuje jasný doklad o existenci souhlasu…
Není zřejmé, z čeho stěžovatelka usuzuje, že cesta byla užívána bez souhlasu přechozích vlastníků pozemků, neboť z výše uvedených okolností vyplývá opak. Stěžovatelka nejspíš vychází mylně z toho, že je určující její osobní postoj k veřejnému užívání komunikace, resp. postoj jejích příbuzných, od nichž pozemek nabyla.“
Podle rozsudku NSS ze dne 18. 5. 2023, čj. 4 As 29/2023-32, dostupné na www.nssoud.cz
Více našich textů k problematice veřejně přístupné účelové komunikace najdete zde.