Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích v § 10 upravuje poplatek za povolení vjezdu s motorovým vozidlem. Ustanovení je to stručné a říká se v něm, že poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst (dále jen „vybraná místa“) platí fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst.

Poplatek neplatí fyzické osoby přihlášené nebo vlastnící nemovitosti ve vybraném místě, osoby jim blízké, manželé těchto osob a jejich děti. Dále osoby, které ve vybraném místě užívají nemovitost k podnikání nebo veřejně prospěšné činnosti nebo osoby, které jsou držiteli průkazu ZTP nebo ZTP/P a jejich průvodci. Obecně závazné vyhlášky, které tento poplatek zavedly, se stejně jako mnoho dalších ocitly „na koberečku“ u Ústavního soudu. Pro obce totiž není snadné právní předpis naformulovat tak, aby u soudu obstál. Na co je třeba dávat pozor při zavádění místního poplatku za povolení vjezdu s motorovým vozidlem, se podíváme v tomto článku.

Předmětem poplatku je vydání povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst v obci, do kterých se jinak motorista nedostane. Je proto zřejmé, že předmětný poplatek má fungovat jako regulace množství aut na určitých specifických místech ve městě či obci, typicky v historických částech zhusta navštěvovaných turisty, obecní rozpočet takový poplatek nevytrhne.

Důležité je připomenout, že problematiku zpoplatnění pozemních komunikací řeší i zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

Jak obce určí lokality podléhající poplatku?

Z textu zákona o místních poplatcích vyplývá, že v obecně závazné vyhlášce musí obec definovat místo, které podléhá poplatku, tedy zpravidla určitou část obce. Ústavní soud k tomu říká: „Jakkoli zákon ‚vybrané místo‘ nedefinuje, gramatický a věcný výklad tohoto pojmu, podle přesvědčení Ústavního soudu, průjezd motorového vozidla po mostě, který je součástí pozemní komunikace, a jako takový slouží sjízdnosti pozemní komunikace a v tomto smyslu je její součástí, která (průjezdem po ní) je určena k obvyklému způsobu užívání komunikace, (obecné užívání) ze zmíněných znaků vylučuje.

Proto také most přes řeku, navazující v obou směrech na pozemní komunikaci, nelze pokládat za ‚vybrané místo‘ ve smyslu zákona [§ 1 písm. f) zák. č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů)]; takovým místem je totiž třeba rozumět ucelenější, zpravidla osídlenou lokalitu, kterou s vnějším světem (okolím) komunikace jako dopravní cesta spojuje (sr. § 2 zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ‚k vjezdu do vybraných míst‘).“ (Nález ÚS ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/2000).

Takovým vybraným místem evidentně nemůže být pouhý úsek pozemní komunikace, jak Ústavní soud uzavřel: „Protože zákon výslovně stanoví (§ 19 odst. 1 dtto), že pozemní komunikace (s výjimkou dálnic a rychlostních silnic – § 20 dtto) smí užívat (za stanovených podmínek) každý bezplatně, je poplatek za průjezd motorovým vozidlem po mostě, stanovený obecně závaznou vyhláškou obce, v rozporu se zákonem, a to bez ohledu na to, jakými náklady a z jakých prostředků byl most postaven nebo rekonstruován.“

Podobně pak soud zopakoval v jiném případě, že „podle § 19 zákona o pozemních komunikacích smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (obecné užívání), pokud zákon nebo zvláštní předpis (zákon o místních poplatcích) nestanoví jinak. Ke zpoplatnění obecného užívání může dojít jen u dálnic a rychlostních silnic, které jsou označeny příslušnou dopravní značkou podle § 20 odst. 1 tohoto zákona.“

Blíže k „vybranému místu“ nebo „části obce“, které je možné zpoplatnit

Ústavní soud pokračuje: „Za předpokladu, že nebude ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, je obec v přenesené působnosti oprávněna vymezit oblasti, ve kterých lze místní komunikace (jejich určené úseky) užít jen za poplatek (za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy), a to v taxativně vymezených případech podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

Zákon o místních poplatcích v § 10 dovoluje obcím stanovit a vybírat v samostatné působnosti poplatek za povolení vjezdu motorovým vozidlem do jejich vybraných míst a částí. V posuzované věci je tedy rozhodné, zda příslušnou komunikaci, vymezenou napadenou vyhláškou, lze považovat na ‚vybrané místo nebo část obce‘, v němž má obec L. právo stanovit a vybírat ve své samostatné působnosti poplatek za povolení vjezdu motorovým vozidlem v režimu § 10 zákona o místních poplatcích.

Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/2000 rozhodl, že takovým ‚vybraným místem‘ je, ve smyslu § 1 písm. f) zákona o místních poplatcích, třeba rozumět ucelenější, zpravidla osídlenou lokalitu, kterou s vnějším světem (okolím), jako dopravní cesta, komunikace spojuje. Za takové „vybrané místo“ obce Lukovany, tedy předmětnou komunikaci, resp. prostor mezi křižovatkou ‚U váhy‘ a hájovnou č. p. 201, spojující ji s další obcí, považovat nelze.

Ze znění uvedeného ustanovení nelze dovodit, že by obce byly oprávněny ‚vybraným místem‘ označit libovolné místo, tedy i úsek místní komunikace a pouhou spojnici mezi dvěma územími obcí. I přes to, že se, jak tvrdí starosta obce L., jedná o místo užívané k vycházkám a rekreaci, chybí zde aspekt osídlení, resp. historicky cenné či jinak památkově nebo urbanisticky významné území, nebo jeho část, příp. významný krajinotvorný prvek. Charakter ‚vybraného místa‘, v režimu § 1 písm. f) a § 10 zákona o místních poplatcích, tak není naplněn.

Opačný závěr a výklad by se dostal do rozporu s účelem těchto ustanovení, tj. umožnění regulace provozu motorových vozidel v historicky cenných či jinak památkově nebo urbanisticky významných částech… a zároveň by v obdobných případech, kdy by bylo obcím umožněno zpoplatnit jakýkoliv libovolný úsek (nijak neodpovídající výše naznačeným kritériím) veřejně přístupné účelové komunikace na svém území, zabraňoval, až znemožňoval řádný výkon státní správy na úseku silniční dopravy a silničního hospodářství ve věcech pozemních komunikací, a to primárně k újmě jejich uživatelů.“ (Nález ÚS ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 12/11).

 

Jedná se o první článek ze série na téma poplatku za povolení vjezdu. Budeme se mu věnovat i v dalších textech. Další naše texty k problematice místních poplatků najdete zde.