Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud se zabývaly námitkami obchodní společnosti, která nesplnila podmínky pro přiznání podpory v rámci výzvy k „Programu podpory podnikatelů postižených celosvětovým šířením onemocnění COVID-19 způsobeného virem SARS-CoV-2 ‚COVID – Nájemné‘“.

Podmínky dotace

Mezi podmínkami výzvy bylo ustanovení, že osoby pronajímatele a oprávněného žadatele (nájemce) nesmí být spřízněné. Kdo podmínku nesplňoval, nemohl tedy být oprávněným žadatelem. V posuzované věci přitom žalobce (obchodní společnost) předmětnou nemovitost pronajímal od fyzické osoby, které je statutárním orgánem a společníkem společnosti. Žádost o dotaci tak byla zamítnuta s tím, že žadatel a pronajímatel jsou v rozporu s podmínkami osobami jednajícími ve shodě ve smyslu ustanovení § 78 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.

Jak argumentoval žalobce?

Městský soud klíčovou argumentaci žalobce shrnul následovně: „Podle žalobce není vůbec zřejmé, proč byla podmínka čl. 4.1 d) do Výzvy 2 zařazena. Je podle něj zřejmě diskriminační povahy. Vztah spřízněnosti (podrobněji popsaný v citovaném ustanovení Výzvy 2) nemůže sám o sobě zakládat důvod nepřiznání podpory, protože žalobcův vztah k pronajímateli neměl žádný vliv na povinnost platit nájemné. Nadto v navazující Výzvě 3 už daná podmínka obsažena nebyla.“

Městský soud: není jasné, v čem měla spočívat diskriminace

V rozsudku, kterým žalobu zamítnul, městský soud uvedl:  „K námitce, že žalovaný vymezil okruh oprávněných žadatelů diskriminačně, soud uvádí, že žalobce vůbec nevysvětlil, v čem by tvrzená diskriminace měla spočívat. Tuto toliko obecně formulovanou námitku tak soud posoudil rovněž obecně, přičemž ji vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalovaný měl možnost vymezit okruh oprávněných žadatelů dle svého uvážení. K tomu soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat vymezení okruhu subjektů, jimž mají být dotace poskytovány, specifikaci podmínek, za kterých mají být poskytovány, ani určení oblastí veřejného zájmu, které mají být dotacemi podporovány; to vše jsou otázky bytostně politické a soudy do této činnosti státu zásadně nemají zasahovat (srov. např. rozsudek ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46). A soud v podmínkách Výzvy 2 nenalezl nic, na základě čeho by bylo možno uvažovat o rozporu s ústavními principy rovnosti, v míře neakceptovatelné v demokratické společnosti.

Důvody, pro které byla podmínka čl. 4.1 d) do Výzvy 2 zařazena, žalovaný dostatečně popsal ve vyjádření k žalobě a soud je akceptuje. A na uvedeném nemůže nic změnit, pokud následně vydaná Výzva 3 již podmínku spřízněnosti nezahrnovala, neboť bylo plně věcí státu, zdali v dalších podpůrných programech bude na této podmínce trvat či nikoli. V rozhodném období však daná podmínka platila a žadatelé, kteří ji nesplnili, nemohli být se svou žádostí úspěšní.

Ani NSS ve věci diskriminaci neviděl

Bohužel podobně se s uplatněnou argumentací vypořádal také NSS:  Ve vztahu k části kasační argumentace týkající se tvrzené diskriminace stěžovatelky je pak třeba uvést, že i v této části je argumentace obdobná té, kterou stěžovatelka zmínila již v řízení před městským soudem (konkrétně v replice k vyjádření žalovaného). Městský soud nicméně ani tuto otázku v odůvodnění napadeného rozsudku nepominul (byť ji s ohledem na obecnější povahu námitek stěžovatelky vypořádal obecněji, viz bod 33. napadeného rozsudku). Městský soud především zcela jednoznačně uzavřel, že v podmínkách dané výzvy nenalezl nic, na základě čeho by bylo možno uvažovat o rozporu s ústavními principy rovnosti v míře neakceptovatelné v demokratické společnosti.

Dále též mimo jiné poukázal na to, že jde-li o důvody zařazení sporné podmínky do dané výzvy, ztotožnil se s vysvětlením žalovaného. Setrvává-li tedy stěžovatelka v kasační stížnosti opětovně pouze na svém přesvědčení, že nastavení daných podmínek (a jejich aplikace) nezohledňuje zásadu rovnosti, nemůže tím reprodukované závěry městského soudu relevantně zpochybnit, a to tím spíše, že nijak nereaguje na podstatu vysvětlení žalovaného (jež městský soud převzal).

 Je třeba připustit, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nereagoval na odkaz stěžovatelky (v replice k vyjádření žalovaného) na rozsudek čj. 1 Afs 20/2008, který stěžovatelka taktéž zahrnula i do kasační stížnosti. K tomu lze však uvést pouze tolik, že daný rozsudek se týká otázky skryté formy nepřípustné diskriminace a zjevné nepřiměřenosti nastavených technických kvalifikačních předpokladů u veřejných zakázek. Byť lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelkou v tom, že podmínky pro poskytování dotace mají být nastaveny transparentně, nediskriminačně a nikoliv svévolně, není zřejmé, jak by citovaná pasáž daného rozhodnutí dopadající na zcela jinou oblast veřejné správy (s jinými východisky a principy regulace) mohla bez dalšího vést k opačnému závěru, než který v dané věci zaujal městský soud. Ani této části kasační argumentace proto nelze přisvědčit.

Závěr

Byť podle rozhodnutí správních soudů za neúspěchem žaloby stojí i ne zcela precizně formulované námitky v řízení před oběma instancemi, domníváme se, že se oba rozsudky s uplatněnou námitkou diskriminace vypořádaly nedostatečně.

Již z rekapitulace, kterou do svého rozsudku včlenil městský soud, je totiž zřejmé, že společnost se cítila diskriminována jako nájemce prostor postižený pandemií (a opatřeními za ní přijímanými), když jediný rozdíl mezi oprávněnými příjemci a danou společností byl ten, že společnost si nemovitost určenou k podnikání pronajímala od osoby spřízněné.

K důvodnosti tohoto rozlišování se přitom soudy nevyjádřily a není tak jasné, proč výzva nestanovila např. povinnost prokázat, že nájemné odpovídá tržním poměrům, případně možnost poskytovatele příspěvek v případě žalobce snížit. Stanovení podmínek tak, jak byly v předmětné výzvě definovány, považujeme za svévolné.

Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, čj. 14 A 103/2021-33 a Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2023  č.j. 8 Afs 351/2021-43. Rozsudky jsou dostupné zde.

Více našich článků k problematice dotací najdete zde.