V soudních rozhodnutích ještě stále doznívají dopady pandemických omezení společnosti. Právě teď se covidími výmluvami vlastníka, jenž zůstal při pořizování územního plánu zcela pasivní, musel zabývat Krajský soud v Praze. Prozradíme hned zkraje, že soudci na podobné argumenty neslyšeli. Přesto ale část územního plánu zrušili, neboť chybu udělala i obec – nijak nezdůvodnila, proč namísto smíšené obytné plochy dala na pozemky vlastníka povolila jen rekreaci na přírodních plochách (bez staveb).
Covid neovlivnil podávání námitek
Dotčený vlastník tvrdil, že námitky nepodal včas, protože mu v tom bránily objektivní důvody, a to další vlna pandemie onemocnění Covid-19 a stav „pandemické pohotovosti“. Kvůli tomu prý měl pouze omezenou možnost seznámit se s oznámením o konání veřejného projednání (které se navíc uskutečnilo jen v online formě). Navíc bydlel mimo obec, o jejíž územní plán šlo, a to byl další důvod, proč zůstal procesně pasivní.
Soud, jak jsme již uvedli, takový pohled nesdílel: „Pandemii Covid-19 sice lze obecně považovat za zásah vyšší moci, který mohl ovlivnit řadu právních vztahů, ale zároveň ji nelze považovat za automatickou omluvu či výmluvu pro neplnění smluvních nebo zákonných povinností, resp. jako je tomu v tomto případě, pro neuplatnění práva v zákonem stanovené propadné lhůtě. Navrhovatel argumentuje pouze obecně existencí pandemie, ale neuvádí žádné další výjimečné okolnosti, které by jemu osobně ze závažných důvodů bránily v podání námitek. Již samotná skutečnost, že desítky jiných vlastníků byly schopny podat námitky ve stanovené lhůtě (pořizovatel zaevidoval celkem 51 námitek), svědčí o tom, že pandemie Covid-19 sama o sobě nemůže být důvodem, pro který by měl být právě navrhovatel zvýhodněn oproti ostatním.
Navrhovatelem uváděná skutečnost, že bydlí mimo obec H., je bez významu, neboť je zcela běžné, že vlastníky dotčených pozemků jsou osoby s pobytem mimo danou obec, přičemž stejná lhůta platí pro všechny. To, že navrhovatel nebydlí v obci H., kde vlastní nemovitosti, je jeho rozhodnutím a navrhovatel je musel učinit s vědomím všech důsledků z toho pramenících, včetně rizika, že nebude mít dostatečné a včasné informace o dění v obci. V tomto kontextu lze poukázat rovněž na to, že řada z vlastníků, kteří námitky podali včas, měla bydliště mimo obec H. (namátkově viz námitky poř. č. N13, N25 či N50).
Navrhovatel se s veřejnou vyhláškou se sdělením o datu konání veřejného projednání a se lhůtou pro podání námitek a připomínek nadto mohl seznámit také prostřednictvím vzdáleného přístupu k úřední desce odpůrkyně (§ 26 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Konečně je třeba poukázat na to, že navrhovatel si byl vědom toho, že odpůrkyně přistoupila k pořízení nového územního plánu, neboť k návrhu ke společnému jednání podal připomínku, a tedy měl být bdělý a kontrolovat úřední desku odpůrkyně.“
Vymezení veřejného prostranství není vyvlastnění
Vlastníkovi se nelíbilo, že na jeho pozemcích bylo de facto vymezeno veřejné prostranství /nebylo, tak jen navrhovatelův zástupce situaci interpretoval s jistým advokátním přeháněním). I když argumentace nebyla pravdivá, závěry soudu jsou zajímavé: „Navrhovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že by regulace týkající se jeho pozemků byla srovnatelná s vyvlastněním (ve smyslu rozsudku č. j. 7 Aos 4/2012-31). Napadený územní plán neumožňuje vyvlastnění pozemků navrhovatele ani k nim podle § 101 stavebního zákona nezřizuje předkupní právo obce.
Na pozemcích navrhovatele nebylo vymezeno veřejné prostranství (byť navrhovatel argumentuje tím, že se tak fakticky stalo), a i kdyby ano, tak stavební zákon vyvlastnění za účelem zřízení veřejného prostranství neumožňuje, jelikož § 170 odst. 1 písm. a) takový zásah připouští jen v souvislosti s veřejně prospěšnou stavbou dopravní a technické infrastruktury.
Přestože napadený územní plán na několika místech předpokládá, že v ploše Z10 vznikne veřejné prostranství, veřejně přípustná plocha pro volnočasové aktivity či veřejná plocha pro rekreaci na přírodních plochách (viz rekapitulaci správního spisu v odst. 35 a 36 tohoto rozsudku), nemění to nic na tom, že navrhovatelovy pozemky jsou v jeho soukromém vlastnictví (resp. ve společném jmění manželů) a že bez jeho souhlasu na nich veřejné prostranství ani rekreační zóna přístupná pro veřejnost vzniknout nemůže, byť je navrhovatel tím, že odpůrkyně na jeho pozemcích vymezila plochu RN, omezen ve způsobu užívání pozemků. Takové omezení však není srovnatelné s vyvlastněním, neboť k odnětí navrhovatelova vlastnického práva nedochází právně ani fakticky.“
Obec může měnit regulaci, ale je třeba mít důvody
Jak jsme zmínili, část územního plánu byla přes výše uvedené zrušena. Obec totiž regulaci prakticky nijak nezdůvodnila. Soud proto zopakoval, co už v judikatuře zaznělo několikrát: „Z odůvodnění napadeného územního plánu přitom lze vysledovat, že pozemky byly zařazeny do plochy RN právě s ohledem na jejich nynější či do budoucna předpokládané využívání k veřejné rekreaci. Odpůrkyně s nimi tedy zjevně nadále zacházela jako s „obecními loukami“, resp. jako s veřejným prostranstvím (stejně jako v předchozích návrzích) a nereflektovala, že jimi ve skutečnosti nejsou (resp. nezdůvodnila opak).
Takový přístup koliduje s tím, že se jednalo převážně o pozemky soukromého vlastníka, který s jejich veřejným užíváním nesouhlasí (ve svých připomínkách navrhovatel konstatoval, že má zájem o výstavbu rodinných domů na pozemku p. č. 249/1). Je to přitom právě navrhovatel, jehož pozemky tvoří převážnou část plochy Z10 a který přinejmenším co do výměry mohl být nejvíce dotčen tím, že napadený územní plán stanovil diametrálně odlišné funkční využití pozemků v této ploše oproti předchozímu územním plánu, z čehož pramenila povinnost odpůrkyně vzít při tvorbě a odůvodňování napadeného územního plánu jeho pozici v potaz a vysvětlit provedené změny přesně, jasně a určitě tak, aby i navrhovatel mohl zjistit, z jakého důvodu byly provedeny a že se nejednalo o zneužití práva či svévoli…
Soud uznává, že územní plánování nemůže být činností zcela nahodilou, nepředvídatelnou a svévolnou, a proto je žádoucí, aby se pořizovatel územního plánu snažil respektovat územní plány předchozí. Odpůrkyně nicméně má pravdu v tom, že požadavek na kontinuitu nesmí znemožnit revizi existujícího stavu, jelikož nelze přehlížet ani protichůdný princip dynamiky územního plánování, jenž požaduje reagovat na aktuální podněty a potřeby, stejně jako na případnou korekci případné dřívější chybné či nevyvážené územně plánovací regulace. Vymezení určitých regulativů proto do budoucna nevylučuje možnost jejich změny, když opačný přístup by znamenal vyprázdnění práva obce regulovat rozvoj zástavby na svém území…
Změna, která vede k diskontinuitě v územním plánování, však musí být řádně odůvodněna (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 7 As 6/2020-36), čemuž odpůrkyně v této věci nedostála. Soud totiž v napadeném územním plánu nenalezl žádné srozumitelné vysvětlení, proč odpůrkyně ve vztahu k pozemkům spadajícím do plochy Z10 s funkčním využitím RN dle všeho dospěla k závěru, že jsou již za současného stavu součástí veřejných prostranství. Soud přitom zdůrazňuje, že takové důvody s ohledem na procesní pasivitu navrhovatele nebylo nutné uvádět přímo ve vztahu k jeho pozemkům, ale postačovalo by uvedení esenciálních hájitelných důvodů ve vztahu k ploše Z10 jako celku.“
Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2023, čj. 59 A 15/2023- 77.
Více našich textů k problematice územního plánování najdete zde.