V rozsudku ze dne 16. 8. 2023 se NSS zabýval otázkou, zda již došlo k prekluzi povinnosti zaplatit penále z titulu opožděného vrácení dotace z rozpočtu Státního zemědělského intervenčního fondu (dále též „SZIF“). NSS potvrdil předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze, podle kterého již došlo k prekluzi (neboť uplynula čtyřletá prekluzivní doba podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95), jako správné.

Jaké byly skutkové okolnosti případu?

SZIF rozhodnutím ze dne 23. 1. 2013 uložil žalobci povinnost vrátit ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení předmětného rozhodnutí finanční prostředky z poskytnuté dotace, přičemž odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítlo Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 3. 7. 2013. Z důvodu, že žalobce finanční prostředky z dotace ve stanovené lhůtě nevrátil, vydal SZIF v srpnu 2019 (sic) rozhodnutí, kterým uložil žalobci povinnost zaplatit penále z titulu opožděného vrácení předmětné dotace, přičemž i toto rozhodnutí potvrdilo Ministerstvo zemědělství rozhodnutím, které nabylo právní moci v roce 2020. Příjemce dotace a žalobcem zde byla obec.

Městský soud z toho dovodil, že rozhodnutí ve věci penále bylo vydáno po uplynutí více než 5 let poté, co byla žalobci uložena povinnost vrátit (ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí) finanční prostředky z poskytnuté dotace.

Městský soud s ohledem na uvedené dovodil, že právo k zahájení řízení o zaplacení penále za opožděně vrácenou dotaci bylo v daném případě prekludováno, a to v souladu s dikcí čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95.

Co říká evropské právo?

Podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95 činí promlčecí doba pro zahájení stíhání čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. předmětného nařízení.

Podle čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95 běží promlčecí doba v případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila.

Podle čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2988/95 promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.

Podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95 nastane promlčení nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.

Závěry městského soudu

NSS rozhodnutí městského soudu shrnuje takto: „Městský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že pro určení začátku běhu čtyřleté prekluzivní doby pro zahájení stíhání je podstatné přesné stanovení momentu vzniku nesrovnalosti ve smyslu čl. 1 odst. 1. nařízení č. 2988/95. Podle městského soudu je za tuto nesrovnalost třeba považovat to, že žalobce nevrátil dotaci ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí SZIF.

Čtyřletá prekluzivní doba pro zahájení stíhání ve smyslu čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95 tudíž začala běžet od prvního dne po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím SZIF pro vrácení dotace, tj. dne 31. 3. 2013. Jelikož k zahájení stíhání došlo až na základě oznámení o zahájení řízení o zaplacení penále, tj. dne 23. 5. 2019, bylo právo k zahájení předmětného stíhání prekludováno v souladu s čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95.

Judikatura Soudního dvora EU

NSS poukázal na to, že výkladem předmětného nařízení „se zabýval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2017, ve věci C-584/15, Glencore Céréales France (dále jen „rozsudek ve věci Glencore Céréales France“). Ten mj. potvrdil, že z judikatury Soudního dvora Evropské Unie vyplývá, že čtyřletá lhůta uvedená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 je použitelná jak na nesrovnalosti vedoucí k uložení správní sankce ve smyslu článku 5 tohoto nařízení tak na nesrovnalosti, které jsou předmětem správního opatření směřujícího k odnětí neoprávněně získané výhody ve smyslu článku 4 uvedeného nařízení (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-52/14, Pfeifer & Langen, bod 23).

Je přitom pravdou, že skutkové okolnosti dané věci se od uvedených případů částečně odlišují. Tyto odlišnosti však nezakládají důvody k neaplikaci daného nařízení, resp. shora označené judikatury. V tomto ohledu soud zdůrazňuje, že Soudní dvůr Evropské unie provedl obecný výklad označeného nařízení, které zavedlo obecná pravidla týkající
se kontrol, správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti vzniklých podle práva Unie (srov. čl. 1 nařízení č. 2988/95, bod 3 odůvodnění tohoto nařízení), což akcentuje i judikatura (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-52/14, Pfeifer & Langen, bod 20). I podle názoru Nejvyššího správního soudu tak lze z uvedeného nařízení, resp. z judikatury k němu se vážící vycházet i v dané věci. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že by městský soud vyšel z nepřiléhavé judikatury Soudního dvora Evropské unie.

Ze shora uvedeného naopak plyne, že pokud aplikoval čtyřletou prekluzivní dobu pro zahájení stíhání i v daném případě, postupoval v souladu s označeným nařízením, resp. v souladu s východisky judikatury Soudního dvora Evropské unie. Lze dodat, že stěžovatel neoznačil ani žádnou jinou judikaturu, která by vylučovala shora označený výklad,
resp. použitelnost označeného rozsudku na situaci, ke které došlo v dané věci. Taková není známa ani soudu.“

NSS k pokračující či opakující se nesrovnalosti

NSS dodal, že dodává, že „nesrovnalostí pokračující, resp. opakující se, by musela být taková nesrovnalost, která by byla následkem souboru podobných operací, jimiž by bylo porušováno totéž ustanovení unijního práva (viz bod 58 stanoviska generálního advokáta; srov. též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. ledna 2007, ve věci C-279/05, Vonk Dairy Products, bod 41).

V daném případě však hospodářský subjekt neučinil žádný soubor jednání, jimiž by opakovaně porušoval relevantní předpisy unijního práva. Penále bylo odvislé od jediného pochybení hospodářského subjektu, kterým bylo nevrácení  dotace ve stanovené lhůtě.

Optikou uvedeného tedy nelze shledat nezákonným závěr městského soudu, že čtyřletá prekluzivní doba podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95, má být počítána ode dne, kdy došlo k relevantní nesrovnalosti, tedy od prvního dne po marném uplynutí 60 denní lhůty stanovené rozhodnutím SZIF č. j. SZIF/2013/0016605, tj. ode dne 31. 3. 2013.

Od tohoto dne tak počala běžet čtyřletá prekluzivní doba ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení
č. 2988/95. SZIF však zahájil řízení o zaplacení penále až dne 23. 5. 2019. Z uvedených důvodů nelze souhlasit ani s tím, že prekluzivní doba podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95 začala běžet teprve ode dne, kdy penále dosáhlo své maximální výše, tedy ode dne 28. 12. 2015 (viz bod 24 napadeného rozsudku).“

Podle rozsudku NSS ze dne 16. 9. 2023, č.j. 7 Afs 1/2023 – 33.

Více našich článků k problematice dotací a porušení rozpočtové kázně najdete zde.