Nejvyšší soud se zabýval případem, kdy bylo rozhodováno o nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku. Toho se poškozený domáhal z důvodu nezákonného zákazu řízení motorových vozidel, když předchozí podnikání poškozeného bylo bytostně spjato s řízením automobilu. Soud zde vyložil, jak posuzovat otázku příčinné souvislosti mezi pochybením státu a vzniklou škodou.
Nezákonný zákaz řízení
Žalobce se domáhal škody spočívající v ušlém zisku z podnikání. Škoda v podobě ušlého zisku mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje, jimiž byl uznán vinným z přestupku a byl mu uložen, mimo jiné, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, který žalobce vykonal v období od 13. 10. 2008 do 13. 4. 2009.
Tato rozhodnutí byla posléze jako nezákonná zrušena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 51 A 6/2010, ze dne 8. 6. 2010, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2010.
Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 7 C 51/2015-402 žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 85 722 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v období od 14. 4. 2009 (den následující po skončení výkonu šestiměsíčního trestu zákazu činnosti) do 7. 7. 2010 (který považoval za den vrácení řidičského oprávnění žalobci) byl správními orgány řidičský průkaz žalobci „blokován“ na základě nezákonného rozhodnutí magistrátu, přičemž toto „zadržování“ vyhodnotil jako neoprávněné, tj. jako nesprávný úřední postup dle § 13 OdpŠk, který však měl podle jeho názoru „věcnou souvislost s nezákonným rozhodnutím“ (odstavec 18 a 22 odůvodnění rozsudku), když nadto uvěřil žalobci, že se opakovaně u správního orgánu prvního stupně (ústně) dožadoval vrácení řidičského průkazu.
Na tomto závěru nemohlo podle jeho náhledu ničeho změnit ani to, kdyby žalobce o vrácení řidičského oprávnění po výkonu trestu zákazu činnosti nepožádal. Soud prvního stupně proto žalobci přiznal za dobu od 14. 4. 2009 do 7. 7. 2010 s podrobnějšími výpočty nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, jež odvodil od žalobcova daňového přiznání za období předcházející právní moci rozhodnutí magistrátu), a ve zbývající části žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost, neboť ušlý zisk musí být věcně i časově limitován a do 7. 7. 2010, kdy mu byl správním orgánem vrácen řidičský průkaz, uplynula doba dostatečně dlouhá k tomu, aby žalobce vyvinul potřebnou aktivitu k tomu, aby předchozí výdělečnou činnost (výpadek spojený s vydaným nezákonným rozhodnutím) nahradil.
Doplnil rovněž, že od 7. 7. 2010 byl žalobce držitelem řidičského oprávnění a jeho žalobní tvrzení, že nemohl obnovit podnikání z důvodu pošramocené pověsti a z důvodu toho, že hlavní odběratel nahradil žalobce novými dodavateli, nepovažoval za příčinu důležitou, podstatnou a značnou vzhledem k tvrzené škodě. Za stavu, kdy žalobce z podnikání dosahoval nízkého zisku již před výkonem nezákonně uloženého trestu zákazu řízení, nelze podle soudu prvního stupně dát do příčinné souvislosti deliktní jednání žalované a nutnost prodat zařízení nutné k žalobcově podnikání.
Odvolací soud závěry soudu prvostupňového potvrdil
Přípustnost dovolání
Dovolání podal jak žalobce, tak žalovaná Česká republika – Ministerstvo dopravy. Pokud jde o dovolání žalobce, pro chybu právní zástupkyně se jím Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Věc tak řešil pouze na základě dovolání ministerstva. Přitom konstatoval, v projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda i v uvedeném období (v době po 14. 4. 2009) lze shledat příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím magistrátu a ušlým ziskem v podobě uniklého příjmu a zda a jaký význam má skutečnost, že žalobce po uvedeném datu písemně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění.
Dovolání žalované shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
NS: Poškozený měl po výkonu zákazu řízení písemně požádat o vrácení ŘP
Nejvyšší soud poukázal na to, že „podle § 102 zákona o silničním provozu platilo, že po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a (odstavec 1).
Žádost o vrácení řidičského oprávnění podává osoba uvedená v odstavci 1 u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Žádost musí mít písemnou formu a musí v ní být uvedeno: a) jméno a příjmení žadatele, b) adresa trvalého nebo přechodného pobytu žadatele na území České republiky, c) datum, místo narození a rodné číslo žadatele, d) datum ukončení výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo datum právní moci rozhodnutí o upuštění nebo usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku této sankce nebo tohoto trestu, e) skupina nebo podskupina řidičského oprávnění, o jehož vrácení je žádáno (odstavec 2).“
Ke vztahu příčinné souvislosti podle zákona č. 82/98 Sb.
Dále Nejvyšší soud uvedl: „V režimu OdpŠk se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy totiž může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).“
Nesouhlas NS s hodnocením věci ze strany nižších soudů
Ve vztahu k řešené věci Nejvyšší soud konstatoval, že „je oproti mínění soudů nižších stupňů zřejmé, že nezákonné rozhodnutí magistrátu mělo i podle žalobních tvrzení způsobit žalobci majetkovou škodu (v podobě ušlého zisku) právě tím, že mu [jak se posléze ukázalo nezákonně] uložilo trest (sankci) ZŘMV v délce šesti měsíců, jehož konec připadl na 13. 4. 2009, resp. škoda měla původ ve vlastním výkonu uloženého trestu ZŘMV v právě uvedeném období.
V tomto období nepochybně žalobce objektivně nemohl podnikat v rámci svého oboru. Nezákonné rozhodnutí magistrátu, z hlediska jeho časové působnosti, však po 14. 4. 2009 bez dalšího (samozřejmě s připočtením přiměřené doby určené správnímu k vyřízení písemné žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění) nebránilo žalobci vykonávat živnostenské oprávnění, k němuž bylo nezbytně třeba odpovídajícího řidičského oprávnění. V té době žalobce nemohl logicky ani předvídat, jak správní soudy rozhodnou o jím podané správní žalobě, pravomocná správní rozhodnutí byla v té době nadána presumpcí jejich správnosti a měl si proto žalobce počínat tak, aby narůstání škody v podobě ušlého zisku sám co nejúčinněji zabránil.
Právní stát je založen na zásadě presumpce správnosti a zákonnosti aktů orgánů veřejné moci, dokud není zákonem stanoveným způsobem takový akt veřejné moci odklizen (zrušen, změněn), z čehož plyne, že porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce (povinnosti eliminovat nárůst škody tím, že bez prodlení písemně požádá o vrácení řidičského oprávnění, aby mohl svou podnikatelskou činnost co nejdříve obnovit) je proto nutno zkoumat retrospektivně (tedy k okamžiku, kdy měla být prevenční povinnost porušena).
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. se (v podobě, jak byla upravena do 31. 12. 2013) vztahovala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdcem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018). To platí i ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku, o který může poškozený přicházet i po určité časové období; tato doba zpravidla nemůže být neomezená a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Právě z tohoto úhlu pohledu lze na poškozeného klást určité nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti.
Důsledky toho, že poškozený o vrácení řidičského oprávnění nepožádal
Vycházel-li proto odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) z úvahy, že byla bez dalšího zachována nezbytná kauzalita mezi nezákonným rozhodnutím magistrátu a ušlým ziskem v období od 14. 4. 2009 až do 7. 7. 2010, kdy mělo být řidičské oprávnění žalobci navráceno, je jeho závěr nesprávný. Soudy obou stupňů rovněž na podporu svých závěrů uváděly, že správní orgán ve výše uvedeném období nesprávně „blokoval“ vydání řidičského oprávnění žalobci. Jednak – není-li skutkově sporu o tom, že žalobce v té době nepožádal o vydání řidičského oprávnění písemnou žádostí, je zřejmé, že mu nemohlo být správním orgánem do doby právní moci rozhodnutí, jímž správní soud pravomocně zrušil rozhodnutí magistrátu, formou navazujícího rovněž pravomocného správního rozhodnutí řidičské oprávnění vráceno.
Soudy nižších stupňů nebylo nijak skutkově ani právně ustáleno, co se míní onou správními orgány opakovaně zmiňovanou „blokací“, tedy zda šlo, jak ovšem bez bližšího vysvětlení soudy prvního a druhého stupně dovodily, o faktickou překážku, jíž správní orgány s odkazem na nezákonné rozhodnutí bez opory v zákoně bránily ve vrácení řidičského oprávnění, či zda spíše nešlo o administrativní poznámku v evidenci řidičů o tom, že žalobce ve smyslu § 94a odst. 1 až 3 silničního zákona pozbyl řidičské oprávnění na základě předtím uloženého trestu ZŘMV, a že si (až do právní moci zrušovacího rozhodnutí) o jeho vrácení písemně nepožádal [k tomu srov. např. § 119 odst. 1 a 2 písm. j/ a n/ zákona o silničním provozu] a není tedy držitelem řidičského oprávnění, které tak bylo evidenčně (slovy správních orgánů i nižších soudů) „blokováno“.
V posledně zmíněném případě by však taková „blokace“ (tedy evidenční údaj o tom, že žalobci byl uložen trest ZŘMV a v důsledku nepodání žádosti nebyl do 7. 7. 2010 držitelem řidičského oprávnění) nemohla z výše uvedených důvodů zpochybnit závěr o přetržení příčinné souvislosti tím, že žalobce včas o vrácení řidičského průkazu nepožádal. Žalobce měl totiž (po předložení zákonem vyžadovaných listin) právní nárok na vrácení řidičského oprávnění na základě písemné žádosti, která by byla podána po výkonu trestu ZŘMV (po 13. 4. 2009), a to zcela bez ohledu na probíhající řízení před správním soudem; na obsahu takového práva by se nic nezměnilo dokonce ani kdyby správní soudy jeho žalobu zamítly.“
Nejvyšší soud k příčinné souvislosti po zrušení zákazu řízení správním soudem
Na druhou stranu Nejvyšší soud konstatoval, že státu by bylo možné, s ohledem na zachování příčinné souvislosti, k tíži přičíst období od právní moci zrušovacího rozhodnutí vydaného správním soudem do doby faktického vrácení řidičského oprávnění žalobci, neboť (právě a jen) v té době nebylo třeba postupovat podle § 102 zákona o silničním provozu a žalobci mělo být bez prodlení řidičské oprávnění vráceno.
Nejvyšší soud uvedl, že „vázán důvody dovolání, v této otázce vychází z kvalifikovaně nezpochybněného právního závěru nižších soudů, že šlo o „nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk, který měl původ v nezákonném rozhodnutí magistrátu“. Lze tedy zopakovat, že vztah příčiny a následku je zachován u ušlého zisku požadovaného v období do konce výkonu trestu ZŘMV a ještě v přiměřené době nezbytné pro navazující vydání rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění podle § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu.
Dále bude, s ohledem na výše uvedené, zachována příčinná souvislost i v období od právní moci zrušovacího rozhodnutí do doby faktického vrácení řidičského oprávnění žalobci příslušným správním orgánem.“
Závěr
Přestože tedy Nejvyšší soud v základu přisvědčil dovolací argumentaci žalované, dodal, že „nelze již mít za správnou její navazující úvahu, podle níž je a priori vyloučeno soudit na existenci příčinné souvislosti z hlediska požadovaného ušlého zisku vzniklého kdykoliv po 14. 4. 2009, kdy byl ukončen výkon trestu ZŘMV. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že otázku příčinné souvislosti je třeba vždy posuzovat mezi konkrétním protiprávním jednáním a každým jednotlivým následkem, z něhož měla poškozenému vzniknout škoda či nemajetková újma.
Přestože nezákonné rozhodnutí bylo co do trestu ZŘMV omezeno jen na dobu 6 měsíců jeho trvání (a poté mohl žalobce, jak vyloženo výše, žádat o vrácení řidičského oprávnění bez ohledu na další průběh řízení před správním soudem), pak v důsledku své nezákonnosti se mohlo rozhodnutí magistrátu nepříznivě projevit v majetkové sféře žalobce i později: např. jak žalobce uváděl, tím, že v důsledku samotného výkonu trestu ZŘMV pozbyl část svých dřívějších obchodních partnerů, v důsledku čehož mu po určitou (věci přiměřenou) dobu poklesl i po 14. 4. 2009 zisk. I takto vzniklou škodu (vzniklou po 14. 4. 2009, ale vycházející ze skutečností, které nastaly v době nezákonně vykonávaného trestu ZŘMV), je obecně možno dát z hlediska nezbytné kauzality do souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.
V dané věci je však podstatné, že žalobce řádně podaným dovoláním nezpochybnil shodné závěry obou nižších soudů, že odliv smluvních partnerů i potřeba rozprodat část věcí nezbytných pro podnikání po faktickém vrácení řidičského oprávnění již nesouvisela s vydáním nezákonného rozhodnutí, popř. jeho výkonem, ale s jinými okolnostmi přičitatelnými samotnému žalobci.
Odtud plyne, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, č.j. 30 Cdo 2203/2023-485.