Ústavní soud každý den v průměru obdrží asi 11 ústavních stížností, ve kterých jednotlivci namítají pochybení orgánů státu. Taková stížnost by správně měla být přidělena jednomu soudců (má jich být 15, zatím jich máme jen 14). Pokud se neejdná o věc plenární, rozhoduje jeden ze 4 soudních senátů. V souvislosti s obměnami soudců se ovšem rozvinula zvláštní praxe, v rámci které předseda Ústavního soudu pozastavuje nápad všem ostatním soudcům a podané stížnosti pak automaticky po určitou dobu přicházejí na stůl pouze nově jmenovanému soudci. Považuji to přístup rozporný právem na zákonného soudce.
Zásahy do přidělování věcí soudcům a soudním senátům
Tato praxe se na Ústavním soudě rozvinula za jeho (již bývalého) předsedy Pavla Rychetského (podle rozvrhu práce k ní dochází od roku 2007, v rozvrhu práce na rok 2006 ještě nic takového nebylo).
Na základě Rychetského rozhodnutí č. Org. 14/23 tak např. došlo od 23. 2. 2023 k úplnému pozastavení nápadu všem ostatním soudcům a příchozí případy (celkem to bylo 70 ústavních stížností a 2 plenární věci) byly automaticky přiděleny pouze novém soudci Janu Svatoňovi. Takto nejen, že bylo omezeno právo stěžovatelů na zákonného soudce, pokud jde o soudce zpravodaje (který má na osud stížnosti zásadní vliv – každému je přece jasné, že o právech menšin jinak smýšlí Šimáčková a jinak Fenyk nebo Suchánek), ale současně tak o stížnostech mohl rozhodovat pouze II. senát ÚS a další 3 senáty byly z možnosti ve věci rozhodovat vyloučeny. Důvody pro takto zásadní zásah do přidělování věcí přitom v rozhodnutí předsedy uvedeny nejsou a těžko být mohou, neboť patrně neexistují.
Bohužel i nově jmenovaný předseda Josef Baxa tuto praxi převzal. S účinností od 9. 8. 2023 tak bylo rozhodnutím č. Org. 56/23 přijato pravidlo, podle kterého „Soudkyni JUDr. Veronice Křesťanové, Dr. bude počínaje dnem 10. srpna 2023 (nápad z předešlého dne) přiděleno 45 nově napadlých senátních věcí a soudkyni prof. JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D. bude počínaje dnem 10. srpna 2023 (nápad z předešlého dne) přiděleno 46 nově napadlých senátních věcí, to vše za současného pozastavení nápadu senátních věcí všem ostatním soudcům Ústavního soudu.“
Proč bylo nezbytné pozastavit nápad na více než týden u všech ostatních soudců a tím omezit právo na zákonného soudce stěžovatelů, kteří se na ÚS v dané době obrátí? Proč jedna soudkyně má obdržet 45 a druhá 46 nově napadlých věcí? Jaké bylo aktuální rozdělení (počty) nevyřízených věcí u jednotlivých soudců ÚS a kolik nevyřízených věcí převzaly nově jmenované soudkyně Ronovská a Křesťanová? O tom se z rozhodnutí předsedy nedovíme nic. Navíc z rozhodnutí nevyplývá, že by byla splněna podmínka předchozího souhlasu pléna s takovým opatřením.
Když jsem naposledy podával ústavní stížnost také já, vypadalo přidělování věcí u Ústavního soudu takto:
Zdroj: odpověď Ústavního soudu na žádost o informace.
Pravidla pro přidělování agendy u Ústavního soudu
Ústavní zákon č. č. 182/1993 Sb. (dále jen „ZÚS“) stanoví v § 16, že „Rozdělení agendy mezi senáty určí na dobu kalendářního roku předseda Ústavního soudu rozvrhem práce podle pravidel stanovených plénem.“ Podle § 11 odst. 2 písm. m) ZÚS o ustavení senátů a o pravidlech rozdělení agendy mezi ně rozhoduje plénum.
Pravidlo pro určení zákonného soudce na Ústavním soudu je obsaženo v rozhodnutí pléna, podle kterého: „Věci, které patří do působnosti senátů (dále jen „senátní věci“), se přidělují v každém přidělovacím kole po jedné věci, podle data nápadu a pořadí určeného podle čl. 5 odst. 1 tohoto rozhodnutí všem soudcům Ústavního soudu včetně funkcionářů Ústavního soudu abecedně seřazeným podle jejich příjmení a jména s následujícími výjimkami: v každém druhém přidělovacím kole se vynechá předseda Ústavního soudu.“
Pokud má z tohoto pravidla být uplatněna nějaká výjimka, měla by být skutečně velmi dobře odůvodněna, aby byla prokázána její nezbytnost. A to již z toho důvodu, že právní výzkum ukázal, nemalé rozdíly mezi jednotlivými soudci zpravodaji i senáty Ústavního soudu, pokud jde o počty (podíl) vyhovujících nálezů.
Navíc je známou skutečností, že mezi jednotlivými soudci jsou značné rozdíly, pokud jde o počet nedodělků (poněkud zarážející je, že údaje Lidovým novinám ÚS sdělil až po zásahu ÚOOÚ)
Závěrem: Dočkáme se vysvětlení nebo změny?
Sám jsem za klienta již podal stížnost na způsob přidělení soudce zpravodaje a tak uvidíme, zda, příp. jak na ni ÚS odpoví. Jak ve svém článku konstatuje současný místopředseda ÚS Šimíček, sám Ústavní soud již výslovně konstatoval, že „pokud by bylo jen na soudním funkcionáři, aby určoval konkrétní rozhodující soudce (a např. rozvrh práce by jen vymezil množství soudců, z nichž si může vybírat), hrozilo by zaprvé riziko zneužití, jelikož by bylo možné ovlivňovat, kdo bude ve sporu rozhodovat, nepřímo tak působit na výsledek soudního řízení, čímž by byla ohrožena interní nezávislost soudců. Zadruhé, tento přístup ohrožuje důvěru veřejnosti v soudní moc. Zatímco přidělování věcí podle předem stanovených pravidel zajišťuje transparentnost a umožňuje kontrolu ze strany veřejnosti, rozhodování soudního funkcionáře nikoliv. Jeho rozhodnutí nejsou zveřejňována ani odůvodňována; i kdyby odůvodňována byla, ověření pravdivosti takového odůvodnění by bylo prakticky nemožné. Nelze přitom očekávat, že soudní moc bude požívat důvěry veřejnosti, pokud ta nebude mít dostatečnou možnost kontrolovat způsob, jakým soudy a soudci svou moc uplatňují. Zatřetí, tento přístup v konečném důsledku snižuje možnost účastníků řízení účinně se bránit proti případné účelové manipulaci při přidělování věcí konkrétním soudcům. Účastníky řízení totiž tíží důkazní břemeno, že ve věci došlo k účelové manipulaci s příslušností soudců. Toto břemeno by však bylo obtížné unést i v případech, v nichž by k účelové manipulaci skutečně došlo, a to vzhledem k omezenému množství informací, které účastníci řízení mají o vnitřním fungování soudu.“
Nedá se rovněž vyloučit, že se věc s ohledem na to, že nad Ústavním soudem již v rámci české justice nikdo nestojí, dostane k posouzení Evropskému soudu pro lidská práva. Zde by bylo možné namítat, že vzhledem k absenci odůvodnění se jedná o zásah svévolný a v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Štrasburský soud by podobnou námitku zkoumal v rámci aspektu čl. 6 odst. 1, na základě kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána „soudem zřízeným zákonem“. Příkladem takového posouzení může být rozsudek DMD Group, a. s. proti Slovensku č. 19334/03 ze dne 5. 10. 2010, kde zásah předsedy soudu do určování soudců příslušných k projednání věci shledal ESLP jako rozporný s Úmluvou.