Pokud netušíte, kdo jsou ekosexuálové, nezoufejte. Povíme vám to. Ekosexualita je podle Wikipedie radikální formou ekologického aktivismu založeného na představě Země jako milence. Vyzývá lidi, aby se k Zemi chovali s láskou, než aby ji viděli jako nekonečný zdroj, který lze využít. Otázkou je, zda se jako ekosexuálové musíte podrobit státním pravidlům, se kterými je vaše sexuální identifikace zcela v rozporu, jako je třeba nucení do používání nebezpečných plastových respirátorů. Městský soud v Praze k tomu vydal celkem zajímavý rozsudek. Pojďte se na něj s námi podívat.

O co šlo

Žalobkyně (tedy já, Vendula) šla k soudu proto, že chtěla, aby soud určil, že „žalované Ministerstvo životního prostředí tím, že v rozporu s mezinárodními závazky a se závazky vyplývajícími z ústavního pořádku ČR nepřijalo dostatečná opatření ke snížení znečištění životního prostředí na území České republiky tím, že by se zamezilo nadměrnému používání respirátorů, ústenek a testovacích sad v souvislosti s onemocněním Covid 19, nezákonně zasáhlo do práv žalobkyně, zejména práva na soukromí zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod a do práva na příznivé životní prostředí zaručeného v čl. 35 Listiny základních práv a svobod.“

Žalobkyně rovněž po soudu požadovala, aby rozhodl, že „žalovaný je povinen ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku ukončit nezákonný zásah do práv žalobkyně tím, že přijme nezbytná a přiměřená opatření ke snížení znečištění životního prostředí v ČR v souladu se závazky plynoucími z Listiny základních práv a svobod (zejm. čl. 10 a čl. 35) a mezinárodních závazků tím, že podnikne efektivní kroky k tomu, aby už nikdy nebyla uložena občanům povinnost používat respirátory, ústenky a by nemuseli podstupovat povinné testování, nebo aby alespoň byl významně snížen rozsah jejich užívání a že současně učiní přiměřená opatření k odstranění nežádoucího plastového odpadu, který se dostal do životního prostředí v důsledku nařizování povinného nošení ústenek, respirátorů a testovacích sad.“

Jak se na ekosexuály dívají soudci? Vstřícně!

Městský soud na začátek řekl „Na úvod meritorního posouzení žaloby městský soud poznamenává, že přestože žalobkyně spatřuje porušení svých práv v tom, že bylo zasaženo do jejího práva na příznivé životní prostředí a do práva na respekt k soukromému životu zahrnující právo na sexuální sebeurčení, zásah do práva na sexuálního sebeurčení spatřuje žalobkyně zcela v tom, že je znečišťováno životní prostředí a ona tak nemůže své právo vykonávat. Nebylo-li by do životního prostředí zasaženo, nebylo by tím ani zasahováno do jejího práva na sexuální sebeurčení. Jelikož tak zásah do druhého z práv je zcela závislý na tom, zda je zasahováno i do práva na příznivé životní prostředí, soud bude v dalším posuzovat pouze zásah právě do práva na příznivé životní prostředí. Výsledek tohoto posouzení totiž předurčí i výsledek zásahu do práva žalobkyně na sexuální sebeurčení.“

Pak pokračoval: „Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“

To je standardní postup, dáváme ho do článku jen pro vysvětlenou neprávníkům a méně zdatným právníkům.

Soudci přistoupili k věci následovně: „Soud se nejprve bude zabývat splněním 3. podmínky, dle které je nutné, aby namítaný zásah byl nezákonný… Městský soud opakuje, že v tamějším řízení i v nyní posuzované věci spatřovali žalobci nezákonný zásah ve stejném jednání (nepřijetí opatření ke snižování emisí skleníkových plynů a eliminaci mikroplastů na území České republiky zamezením nadměrného užívání ochranných prostředků).“ O naplnění 3. podmínky v rámci jiného řízení uvažoval i Nejvyšší správní soud, jak je uvedeno v popisovaném rozsudku, „ve zkratce Nejvyšší správní soud uvedl, že z mezinárodních dokumentů ani z obecných ustanovení zákona o životním prostředí a zákona o odpadech nevyplývá pro žalovaného povinnost přijmout opatření zamezující negativní vliv na životní prostředí způsobený užíváním plastů. Městský soud dodává, že s tímto posouzením zcela souhlasí… Tuto povinnost nelze dovodit ani z dalších obecných ustanovení zákonů, které žalobkyně v žalobě citovala… nejenom ze zákona o životním prostředí a zákona o odpadech, kterými se kasační soud výslovně zabýval.“

Městský soud ve shodě s NSS konstatoval: „Nejvyšší správní soud však musí upozornit, že samotná žalobní tvrzení nesvědčí o tom, že by již v současnosti docházelo k zásahu do takto vymezeného práva na příznivé životní prostředí, a že by důsledky užívání ochranných prostředků byly natolik závažné, že by znemožňovaly realizaci základních životních potřeb člověka.“ Městský soud připomíná, že žaloba ve věci řešené před Nejvyšším správním soudem a právě žaloba v právě posuzované věci jsou obsahově v podstatě totožné, proto pro stručnost městský soud na dané části v tomto bodu citované rozsudky odkazuje. Zároveň opakuje, že právo na sexuální sebeurčení žalobkyně tak, jak jej v žalobě vymezila, je zcela závislé od toho, jak mělo být zasaženo do jejího práva na příznivé životní prostředí, proto soud zvlášť neposuzoval, zda nebylo zasaženo i do práva na sexuální sebeurčení.“

V souladu s NSS Městský soudu uzavřel, že „neexistuje konkrétní právní úprava, která by byla pro správní soudy ve smyslu 3. podmínky pro posuzování nezákonnosti zásahu jasným měřítkem zákonnosti činnosti, respektive nečinnosti žalovaného. Za takové situace by deklarace nezákonnosti zásahu žalovaného či příkaz něco vykonat vedlo k narušení vyváženého systému dělby moci v České republice. Správní soudy nemohou nahrazovat zákonodárnou iniciativu a vměšovat se do moci výkonné. Správním soudům nepřísluší při projednání zásahové žaloby ukládat žalovanému ministerstvu povinnost vydat správní akt, respektive deklarovat nezákonnost nevydání takového aktu, za situace, kdy taková povinnost nevyplývá ze zákona, ústavního pořádku, unijního práva či mezinárodní smlouvy. Konstatování nezákonnosti, nezaložené na rozporu s konkrétním příkazem či zákazem obsaženým v některém z právě jmenovaných okruhů právních předpisů, by totiž bylo založeno spíše na názoru správního soudu o vhodnosti, morálnosti či jinak definované správnosti postupu žalovaného.“

My jsme sice přesvědčeni, že konkrétní zákonná úprava, pokud jde o zákaz znečišťování životního prostředí, najmě pak plasty, existuje, ale je to patrně věc právního názoru. Nejdůležitější je, že soud nezpochybnil, že je třeba brát ohled na sexuální orientaci a sebeurčení a že kdyby existovala konkrétní právní úprava (tj. taková, kterou by se třeba řešila ochrana před změnami klimatu), pak by bylo na místě se žalobě ekosexuálky na donucování k plýtvání plasty a vytváření pro Zemi tak nebezpečného odpadu, věnoval.

Jsme si jisti, že právo na sexuální sebeurčení by měly respektovat třeba korporace a nenutit klienty k popírání jejich genderu nesmyslnými příkazy jako je nošení roušek.  Věříme, že jsme o právech ekosexuálů neslyšeli naposled.

Článek byl původně publikován na webu Venduly Zahumenské www.svobodazahumny.cz. Převzato se souhlasem autorky.