Nejvyšší správní soud tentokrát rozhodoval v další územně plánovací kauze. Spor se týkal otázky, zda je či není možné na ploše bydlení městského nízkopodlažního umístit 4 betonové garážové kontejnery.

O co šlo

V daném případu Krajský úřad Libereckého kraje tvrdil, že bylo záměrem tvůrce územního plánu, aby plochy pro hromadné odstavování vozidel v ploše BM vznikaly pouze tam, kde územní plán takovýto záměr jejich znázorněním v grafické části umožňuje. Toto ustanovení územního plánu je podle kraje speciální vůči obecnému ustanovení o podmíněné přípustnosti záměrů, které jsou svými provozními charakteristikami a dopravními nároky průkazně slučitelné s bydlením, které slouží zejména obyvatelům v takto vymezené ploše a jejich výměra nepřesáhne 20 % celkové plochy bydlení, kam by záměr žalobce zdánlivě mohl spadat. To se samozřejmě nelíbilo vlastníkovi pozemků, který chtěl stavět právě garáže, a tak se věc dostala ke krajskému soudu, který rozhodnutí krajského úřadu zrušil a nakonec vše doputovalo až k NSS. Ten vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

Na čem postavil krajský soud svoje zrušující rozhodnutí?  Úřadu vytkl, že v napadeném rozhodnutí vůbec nereagoval na odvolací námitku, že v době platnosti stávajícího územního plánu byla v sousední ulici Vřesová povolena stavba garáže jako stavba hlavní a první stavba na pozemku, což ukázalo, že správní orgány postupovaly v rozporu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dle něhož správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Bylo povinností krajského úřadu se k této argumentaci vyjádřit, což však ani implicitně neučinil, a zatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

Jak věc viděl NSS

NSS to vzal celkem stručně. Konstatoval, že krajský soud založil své zrušující rozhodnutí na tom, že stěžovatel zcela opomenul vypořádat odvolací námitku (tedy nereagoval na ni ani implicitně), což zakládá vadu nepřezkoumatelnosti stěžovatelova rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Krajský úřad ale v kasační stížnosti tvrdil, že se s uvedenou námitkou implicitně vypořádal. I pokud by tomu tak nebylo, nemohla námitka a její explicitní vypořádání vést k přehodnocení výsledku řízení.

NSS konkrétně řekl: „Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno… Platí, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí… .

Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat… Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že v projednávané věci lze v jeho odůvodnění rozhodnutí o odvolání nalézt, byť implicitní, vypořádání žalobcovy odvolací námitky týkající se povolení stavby obdobné garáže. Vysvětlil-li totiž stěžovatel, že žalobcův záměr je v rozporu s územním plánem, nemůže jakýkoliv odkaz na jinou stavbu na uvedeném závěru nic změnit. I pokud by se jednalo o stavbu povolenou, nezákonná praxe (a už vůbec ne jednotlivé rozhodnutí) správního orgánu nemůže založit legitimní očekávání žalobce, že jeho případ bude posouzen obdobně.“

 

Podle rozsudku NSS ze dne 13. 9. 2023, čj. 6 As 169/2022 – 17, dostupné na www.nssoud.cz

Více našich článků k problematice územního plánování najdete zde.