Nejvyšší správní soud rozhodoval o změně územního plánu a řešil otázku, do jaké míry může obec v územním plánu nastavit požadavky na parametry pozemní komunikace podle § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (Vyhláška).

Vlastníkům vadily nově vymezené plochy pro zástavbu

Navrhovateli byli vlastníci, kteří sousedili s nově vymezenými zastavitelnými plochami. Nelíbilo se jim, že se vedle nich bude stavět. Proto namítali, mj., že dopravní obslužnost budoucí výstavby v nově nelze zajistit bez současného porušení požadavků § 22 odst. 2 Vyhlášky, tedy že stávající pozemní komunikace, která k lokalitě vede, nemá kolem sebe dostačující šířku veřejných prostranství. Měli za to, že ponechání pozemní komunikace v její dosavadní šířce a stavu povede k velkým dopravním problémům a že by nově vymezená lokalita neměla být obsluhována skrze předmětnou silnici.

Krajský soud v Praze tedy řešil (velmi zjednodušeně) otázku, jestli se měla nebo být v územním plánu stanovena podmínka rozšíření stávající pozemní komunikace podle § 22 Vyhlášky, což by ale nebylo technicky možné. Krajský soud dospěl k závěru, že ustanovení § 22 odst. 2 Vyhlášky, které řeší šíři veřejných prostranství, jejichž součástí je pozemní komunikace, nespadá primárně do územního plánování, nýbrž až do navazujících řízení, v nichž se nadto použije pouze vůči dosud nezastavěnému území, nikoli území, kde jsou již pozemky vymezeny historicky a kde jsou již umístěny stavby.

Povinnost dodržet šířkové parametry uvedené v citovaném ustanovení se tak netýkala území, kde se nacházely nemovitosti vlastníků, kteří se domáhali zrušení regulativu. Požadavek na šířku osmi metrů se nadto vztahuje na šířku veřejného prostranství jako celku, nikoli samotné pozemní komunikace. Ten upravuje § 20 odst. 7 Vyhlášky tak, že požaduje šířku minimálně 2,5 metru. Předmětná obecní komunikace přitom byla široká tři metry a citovaným požadavkům plně vyhovovala, a to i v úsecích existující zástavby na pozemcích navrhovatelů.

Co řekl NSS k šířce pozemní komunikace

NSS v otázce dopravní obslužnosti souhlasil se závěry krajského soudu a jen shrnul: „Stěžovatelé konečně k nepřiměřenosti a nevhodnosti vymezení ploch Z2-5 a Z2-6 poukázali na jejich nedostatečné dopravní napojení, což označili za klíčový nedostatek, na který poukazovali již v procesu územního plánování. Namítli, že obecní komunikace ve stávající podobě je nedostatečná a není dostatečně široká.

Pozemky odpůrkyně, po nichž obecní komunikace vede, totiž mají na šířku pouze 5 m, v nejužším místě dokonce pouze 4,3 m a asfaltová pozemní komunikace je široká pouze 3 m. Vzhledem k tomu, že bude zmíněná obecní komunikace sloužit k dopravní obslužnosti předmětných ploch, je nutno ji podle stěžovatelů posuzovat jako celek, nikoli jako jednotlivé úseky… Vzhledem ke skutečnosti, že část obecní komunikace prochází již zastavěným územím, v důsledku čehož jsou její úpravy či rozšíření obtížná až nemožná, musel tato specifika krajský soud zohlednit.

Akcentoval rovněž zamýšlené úpravy obecní komunikace za účelem zajištění kapacitně vyhovující dopravní obslužnosti nově vymezených ploch Z2-5 a Z2-6. Ačkoli tak lze pochopit požadavek stěžovatelů, aby odpůrkyně zajistila dostatečně širokou pozemní komunikaci sloužící k dopravní obslužnosti předmětných ploch, nelze odhlédnout od situace, že sami stěžovatelé některá navržená řešení odmítali. Konkrétně brojili proti vybudování zcela nové pozemní komunikace odpovídající parametrům vyhlášky č. 501/2006 Sb.“

NSS k územní rezervě

Nejvyšší správní soud zajímavě shrnul judikaturu k územní rezervě, tyto části jeho rozsudku tedy stojí za zmínku:

„Podstatným charakteristickým znakem územní rezervy je její dočasnost. Ačkoli nepředstavuje stavební uzávěru, vlastníky dotčených nemovitostí v možnosti využití jejich nemovitostí omezuje… Je proto zcela na místě, aby toto omezení trvalo co nejkratší dobu, tj. dobu nezbytnou pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr. Samotné umístění územní rezervy bude často dostatečně (a tedy v souladu s požadavkem proporcionality) odůvodněno tím, že je uvažováno o využití území, a prozatím proto bude vhodné dané území „blokovat“ do doby, než bude připravena podrobnější dokumentace. V případě dlouhodobého bezdůvodného ponechávání území v kategorii územní rezervy by však již byla situace zcela jiná, neboť by musel být zřejmý pádný důvod, proč dosud nebylo území prověřeno…

Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelům, že zařazení určitého území do územní rezervy automaticky neznamená, že bude v budoucnu zastavěno… platí, že „existuje-li však vymezení určitého pozemku jako územní rezervy, avizuje to představu orgánu územního plánování o tom, jakým způsobem by měla být plocha v budoucnu využita. Vlastník pozemku pak může očekávat, že územní rezerva se zpravidla po přistoupení dalších předpokladů „překlopí“ do totožného vymezení funkčního využití území. Takové očekávání však nezakládá právo, aby se tak stalo. Bude-li územní rezerva z legitimního důvodu využita jiným, než původně plánovaným způsobem, nezakládá to nutně bez dalšího zásah do vlastnického práva vlastníka pozemku.“ Stěžovatelé si tak mohli být vědomi záměrů odpůrkyně ohledně budoucího využití území k bydlení…

Stejně tak jako samotná územní rezerva nezakládá konkrétní využití území a avizuje teprve budoucí potřebu jejího prověření, nelze ze skutečnosti, že dosud nebylo území určeno jako zastavitelné, resp. že územní rezerva trvala několik let a dosud se na příslušných pozemcích nestavělo, automaticky dovodit legitimní očekávání, že se na daném území stavět nikdy nebude. Taková argumentace by totiž vyloučila prakticky jakýkoli rozvoj zastavěného území obce a jeho případné další rozšiřování výstavbou. Jinými slovy, pokud určité území dosud zastavěno nebylo a neexistuje ani žádný konkrétní záměr území k výstavbě v budoucnu určit, neznamená to, že tomu tak bude i nadále.“

Podle rozsudku NSS ze dne 20. 9. 2023, čj. 4 As 246/2022-52, dostupné na www.nssoud.cz

Více našich článků k problematice územního plánování najdete zde.