NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“

K zániku veřejně přístupné komunikace dochází zaniknutím účelu, pro který vznikla

NSS pokračuje: „Ze samotné povahy veřejně přístupné účelové komunikace nicméně plyne, že k jejímu zániku není zapotřebí žádného rozhodnutí a tato skutečnost není ani nikde evidována. K jejímu zániku (vyjití z užívání) dochází především tak, že zcela zanikne účel, pro který vznikla, anebo díky vzniku alternativní cesty přestane plnit nutnou komunikační potřebu. Pokud pokojně zanikne, nelze se v budoucnu jednostranně domáhat její existence (obnovení), např. s odkazem na její vyznačení v katastrální mapě, anebo proto, že pamětníci potvrdí, že se v minulosti jako veřejná cesta užívala apod.“

Může být zaniklá veřejně přístupná komunikace obnovena?

Podle NSS „Jednou zaniklá veřejně přístupná účelová komunikace může být obnovena (znovu zřízena) pouze tak, že dojde k naplnění všech čtyř výše zmíněných znaků, zejména musí být opětovně dán souhlas jejího vlastníka. Souhlas s veřejným užíváním je sice neodvolatelný, avšak pokud veřejně přístupná účelová komunikace pokojně zanikne, a vlastník pozemků již nově s jejich užíváním nesouhlasí, nová veřejně přístupná účelová komunikace nevznikne…

V nyní souzené věci je tedy nerozhodné, zda v 19. století (či na počátku 20. století) spornou cestu užívala široká veřejnost pro přístup k polnostem, nebo do lesa, neboť nejpozději ve dvacátých letech 20. století zanikl účel, k němuž původně sloužila, a to v důsledku výstavby stodoly přináležející k domu č. p. 3. Závěry krajského soudu jsou v tomto ohledu zcela logické a bezrozporné, neboť výstavbou stodoly se nutně změnil režim případného tvrzeného užívání sporné cesty, která nadále končila u vrat nově postavené stodoly, a vlastník sporné cesty tím nabyl kontrolu nad tím, kdo bude spornou cestu užívat. Z pohledu stěžovatele a ostatních žalobců se přitom nejednalo o žádný svévolný zásah třetí osoby, neboť to byli právní předchůdci stěžovatele (tehdejší vlastnící domu č. p. 3), kdo stodolu vystavěl, a tím definitivně přivodil zánik dřívější veřejné cesty, proti němuž se nikdo nebránil.

Nejvyšší správní soud tedy považuje za zcela správné a přiléhavé úvahy krajského soudu, který otázku souhlasu s veřejným užíváním posuzoval výhradně z hlediska okruhu osob užívajících spornou cestu po výstavbě stodoly. Užívání cesty v tomto období jinými osobami než jejím vlastníkem (či od něj odvozenými uživateli – nájemci, či oprávnění z věcného břemena, popř. výjimečně návštěvami) nebylo prokázáno. Z tohoto hlediska je nepodstatné, jaké lze vyvozovat závěry z fotografie stavebního materiálu pořízené v roce 1963, včetně toho, zda se materiál nacházel na okraji sporné cesty či přímo na ní. Na výše předestřených úvahách tato fotografie nemůže nic změnit.“

Podle rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2023, čj. 6 As 180/2022 – 69, dostupné na www.nssoud.cz

Více našich článků k problematice veřejně přístupné účelové komunikace zde.