V půlce prosince 2023 se Nejvyšší soud zabýval posouzením požadované náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobkyně požadovala z titulu nezákonných rozhodnutí v souvislosti s tím, že stavební úřad vydal společný souhlas se stavebním záměrem výstavby RD na sousedním pozemku, aniž by s ní jednal jako s účastníkem řízení a umožnil jí realizovat její procesní práva. Nejvyšší soud přitom vymezil náležitosti, které má mít konstatování porušení práva ze strany soudu či příslušného orgánu veřejné moci.
Předmětné společné souhlasy na základě žaloby žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č.j. 25 A 128/2019-44, zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení, neboť stavebníci měli povinnost předložit souhlas žalobkyně s ohlašovanými stavebními záměry; pokud jej nepředložili, bylo v projednávané věci povinností žalovaného stavebního úřadu ve smyslu § 96a odst. 5 stavebního zákona rozhodnout usnesením o provedení společného územního stavebního řízení, v rámci kterého by bylo možné, za plného respektování procesních práv žalobkyně, věcně vypořádat její námitky. Bylo tak dáno nezákonné rozhodnutí ve věci žalobkyně.
Žalobkyně se u soudů domáhala nemajetkové újmy ve výši celkem 400 tisíc Kč, její žaloba ale byla zamítnuta. To potvrdil také odvolací soud. Žalobkyně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, ten ale konstatoval, že rozsah jeho přezkumu je omezen tím, že právní zástupce žalobkyně ne zcela vhodně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Přesto Nejvyšší soud přistoupil alespoň k tomu, že vymezil náležitosti, které má mít konstatování porušení práva.
Soud má odškodnit újmu konstatováním porušení práva, pokud není na místě přiznat odškodnění v penězích
Nejvyšší soud připomněl, že „dospěje-li soud k úvaze, že je namístě konstatování porušení práva, toto porušení vysloví ve výroku rozsudku ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce in eventum nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Ohledně obsahu morálního zadostiučinění z rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).“
K obsahu konstatování porušení práva
Nejvyšší soud dodal, že jeho judikatura „nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval přesnou právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).“
Výše nastíněné judikatorní závěry, co do požadavků na obsah konstatování porušení práva, přiměřeně dopadají i na situaci, kdy takové porušení konstatoval ústřední orgán v rámci předběžného uplatnění nároku. Z dokazování dopisem žalované ze dne 17. 5. 2021 vyplynulo, že v jeho závěru bylo na adresu žalobkyně uvedeno: „Ministerstvo pro místní rozvoj uspokojuje Vámi uplatněný nárok tak, že se konstatuje porušení práva stavebním úřadem při vydání společného souhlasu ze dne 6. 4. 2018 a při vydání společného souhlasu ze dne 10. 4. 2018“.
Uvedené konstatování tak nemůže být kvalifikovanou a dostatečnou satisfakcí, jestliže se mu nedostává podstatné náležitosti v podobě nezbytného označení konkrétního práva, které bylo v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí porušeno.
Soud se musí zabývat tím, zda se poškozenému dostalo kvalifikovaného konstatování porušení práva
Přestože byl tedy odvolací soud veden obecně správnou úvahou, že soud, dospěje-li k závěru, že je konstatování porušení práva dostatečnou formou kompenzace vzniklé (prokázané) újmy na straně poškozeného, žalobu zamítne, jestliže se poškozenému takové kompenzace dostalo od ústředního orgánu v rámci předběžného projednání nároku, popř. alespoň v průběhu řízení před soudem, pak se měl ještě zabývat tím, zda se poškozenému mimosoudně vskutku dostalo konstatování porušení konkrétně specifikovaného práva.
Pokud se tak – jako v přítomné věci – nestalo [žádné porušené právo žalovaná nespecifikovala], nebylo možno žalobu zamítnout zcela, jestliže nižší soudy současně učinily (dovoláním kvalifikovaně nezpochybněný) závěr, že určitou nemajetkovou újmu žalobkyni nezákonná rozhodnutí přesto přivodila.
Soudům obou stupňů lze přisvědčit v tom, že jistou míru satisfakce může poškozenému poskytnout i rozhodnutí, kterým byla v předepsaném řízení nezákonná rozhodnutí zrušena; tato tzv. zrušovací rozhodnutí však zpravidla nemohou odčinit veškerou vzniklou nemajetkovou újmu, neboť jsou sama o sobě především zákonným předpokladem jejího vzniku a zpravidla ve svém odůvodnění ani neobsahují explicitní konstatování porušení práva (srov. § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk a přiměřeně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, nebo ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č.j. 30 Cdo 3711/2023-92.
Více našich článků k problematice odškodňování za průtahy či nezákonné rozhodnutí najdete zde.