Územní plány v některých případech zasahují do užívání staveb, které jsou již v území povoleny a postaveny. Vlastníkům pak znemožňují rozšiřování výrobních areálů nebo budování další přístaveb nemovitostí. S tím se samozřejmě někteří nechtějí smířit a případ se dostane až k NSS, stejně jako ten, o kterém dnes budeme psát. Vlastnice podle nového územního plánu již nemohla rozšiřovat svůj provoz o některé druhy činností, i když samozřejmě ty, které jí byly dosud povoleny, mohla nadále realizovat.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2023 vyhověl našemu dovolání a zrušil zamítavé rozsudky nižších soudů. O nároku na odškodnění za omezení podnikání našeho klienta tak soudy budou muset rozhodovat znovu.
Nejvyšší správní soud řešil opravdu zajímavou věc – spor o to, jestli v územním plánu mají nebo nemají být zastavitelné plochy, který vzplanul mezi pořizovatelem a dotčeným orgánem ochrany přírody. V dané věci se pořizovatel územního plánu (obecní úřad) obrátil na krajský úřad s žádostí o řešení rozporů založených požadavkem pořizovatele na vytvoření zastavitelných ploch a stanoviskem orgánu ochrany přírody na vypuštění těchto ploch z návrhu.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, co je možné stavět v nezastavěném území podle § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. V konkrétním posuzovaném případě šlo o Jezdecký klub Srpek. Jeho hlavní dominantou měla být stavba jezdeckého klubu – kompaktní čtvercová budova o délce stěn 65 m určená pro chov sportovních koní. Součástí této budovy měly být stáje pro 22 koní, sklad sena, sklad chovatelské techniky, vnitřní jízdárna, zázemí pro jezdce a návštěvníky a restaurace – výletní hostinec. Stavba měla být jednopodlažní, pouze nad restaurací dvojpodlažní.
Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala žaloba proti územnímu rozhodnutí spojená s návrhem na incidenční přezkum územního plánu Pardubic, kterého bylo užito v předmětném řízení před stavebním úřadem. Spolek zejména namítal nepřezkoumatelnost závazného stanoviska, neboť orgán ochrany přírody podle něj nepoměřil veřejný zájem na zachování zeleně na předmětných pozemcích se zájmem na realizaci výstavby komerčních objektů a není zřejmé, proč se jednotlivá stanoviska vydávaná týmž orgánem liší. Krajský soud předmětnou část územního plánu zrušil, NSS mu ale za pravdu nedal, jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Přečtěte si proč, je to docela zajímavé.