V rozsudku z 6. února 2024 se Nejvyšší soud zabýval odškodněním za nepřiměřenou délku tzv. kompenzačního řízení. Posuzoval přitom otázku, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá. Dále se pak zabýval zohledněním postupu orgánů veřejné moci v rámci kritéria složitosti (instančnosti) řízení.

K jakému datu délku řízení posuzuje odvolací soud, pokud řízení stále trvá?

Nejvyšší soud nejprve odkázal na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010, kde  k výše uvedené otázce uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno.“

Tyto závěry Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, kde dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud do celkové doby řízení nezapočetl i dobu řízení, která proběhla po podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se totiž domáhal i zadostiučinění za újmu způsobenou touto částí řízení, když při jednání před odvolacím soudem uvedl, že posuzované řízení stále ještě není skončeno a k tomu by měl odvolací soud přihlédnout.

Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že v nyní řešeném případě žalobce v žalobě uvedl, že „[p]osuzované řízení včetně doby od povinného předsoudního uplatnění nároku u MS ČR, kterou je třeba do celkové doby ve smyslu judikatury dovolacího soudu započítat, tak probíhá od 21. 6. 2011 dosud, což odpovídá k dnešnímu dni době cca 10 let a 9 měsíců. Celou tuto dobu nepřiměřeně dlouhého projednávání, ale nejen ji, je třeba přičíst k tíži žalovaného“.

Soud pochybil, pokud délku posuzoval ke dni podání žaloby

„Z uvedené formulace je zřetelné, že žalobce požadoval zadostiučinění za celou délku posuzovaného řízení. Vzhledem k výše uvedené judikatuře měl proto odvolací soud vzít v úvahu celou dobu posuzovaného řízení od okamžiku, kdy řízení pro žalobce započalo, tj. 12. 11. 2014, do vyhlášení vlastního rozhodnutí.

Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel z délky řízení, jejíž konec vztahoval ke dni podání žaloby. Pouze o této části řízení pak odvolací soud rozhodoval a jen za ni přiznal žalobci zadostiučinění. Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení délky řízení.“

NS ke kritériu postupu orgánů veřejné moci

Nejvyšší soud poukázal na to, že ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) dospěl k závěru, že“ z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda postup soudu v řízení odpovídá procesním pravidlům.

Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, pokud by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“

Z pohledu výše citované judikatury odůvodnění nyní napadeného rozsudku „při posuzování dovoláním zpochybňovaných kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci postrádá podrobnější úvahu, z jakého důvodu došlo ke zrušení v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, a to za situace, kdy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud převzal) vyplývá, že tento rozsudek byl zrušen mimo jiné proto, že „odvolací soud, který změnil rozsudek soudu I. stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu I. stupně, neumožnil se k němu vyjádřit, zasáhl do práva na spravedlivý proces“.

„Odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky pro víceinstančnost o 30 % s tím, že (až na jeden případ zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost) „byl důvodem změny či zrušení rozhodnutí nižší instance odlišný právní názor, což není okolností přičitatelnou státu“, ale již nezohlednil, že důvodem pro zrušení (v pořadí druhého) rozsudku odvolacího soudu byla i výše popsaná procesní vada. Ve vztahu k posouzení kritérií složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] a postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2024 č.j. 30 Cdo 3438/2023-141.

Více našich článků k problematice náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení či nezákonné rozhodnutí zde.