Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším územním plánu. Jeho rozsudek je extrémně obsáhlý, díky čemuž se v něm dá najít několik neotřelých závěrů, které čtenářům našich článků o judikatuře v územním plánování s radostí zprostředkováváme.
Vymezení dopravního koridoru v novém i starém územním plánu
Názor KS: „V prvé řadě soud opakuje, že vymezení tohoto koridoru zasahuje do navrhovatelčiných práv. Odpůrkyně sice má pravdu v tom, že tento záměr byl do napadeného územního plánu převzat z předchozího územního plánu, resp. z jeho Změny č. 2, odpůrkyně však přijala zcela nový územní plán. Judikatura NSS v případech vydání nového územního plánu (tedy nikoliv pouze změny dosavadní územně plánovací dokumentace) přiznává navrhovateli plnou soudní ochranu…
Ačkoliv předchozí územní plán upravoval danou přeložku obdobně, nemá to vliv na rozsah dotčení plynoucí z nově zavedené regulace. Zrušením opatření obecné povahy totiž nedochází k „oživnutí“ předchozího opatření obecné povahy. Územní plán je podle § 43 odst. 4 stavebního zákona vydáván formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Proto se ani neobnovuje územně plánovací dokumentace účinná před vydáním zrušeného územního plánu nebo jeho části. Stavby v území neřešeném územně plánovací dokumentací…lze v zastavěném území (intravilánu) obce povolit a dále lze pro rozhodování v území využít § 18 odst. 5 a § 188a stavebního zákona (umisťování staveb v nezastavěném území).
Nelze proto vycházet z úvahy, že by se na postavení navrhovatelky oproti předchozímu stavu nic nezměnilo, neboť v případě vyhovění jejímu návrhu by nedošlo k obnovení původního regulativu, nýbrž toliko k zániku nových regulativů. Argument odpůrkyně, že nový územní plán na postavení navrhovatelky nic nemění, tak nemůže obstát… Odpůrkyně tedy byla povinna vymezení koridoru CNU.DS2 v napadeném územním plánu obhájit, protože se proti jeho existenci lze v plném rozsahu bránit.“
Vlastnice nenavrhla varianty
Názor KS: „Navrhovatelka se v návrhu na zrušení napadeného územního plánu dovolává i toho, že odpůrkyně nezkoumala různé varianty řešení. K tomu je však v prvé řadě uvést, že sama žádné varianty soudu ani odpůrkyni nenabízela. Netvrdila tedy, že koridor dopravní infrastruktury je vhodnější vést jinou trasou a z čeho takový závěr vyplývá. V obdobné míře obecnosti k tomu odpůrkyně již v odůvodnění napadeného územního uvedla, že konkrétní varianta řešení vychází z předchozího územního plánu, v němž byla tato pozemní komunikace již upravena.
Podle zadání má napadený územní plán za úkol toto vymezení respektovat, protože tato trasa je dlouhodobě stabilizovaná… Obchvat obce Radonice je plánován již skutečně dlouhodobě… Ze zpracované dopravní studie je zřejmé, že vzhledem k předpokládané výstavbě na rozvojových plochách okolních obcí (zejména Jenštejn, Dehtáry a Zeleneč) dojde k nárůstu tranzitní dopravy centrem obce Radonice. Realizace obchvatové komunikace umožní odvést významnou část tranzitní dopravy mimo obytnou zástavbu obce a tím usnadnit život v samotné obci. Tato změna neovlivní svým rozsahem udržitelný rozvoj obce, nastavený schváleným územním plánem, a naopak bude mít výrazný vliv na zlepšení životního prostředí obce. Ze závěrů dopravního průzkumu plyne, že intenzita dopravy je poměrně významná. Velmi vysoký podíl má tranzitní doprava přes centrum obce. Pokud by komunikační síť byla doplněna o stavbu obchvatu, napomohlo by to ke zklidnění dopravy v obci…
Pokud tedy navrhovatelka sama v rámci argumentace nenabízí (a ani nenabízela) „lepší“ variantu zvoleného řešení, soud považuje za přirozené i rozumné, že odpůrkyně vycházela již z dlouhodobě naplánované komunikace, jejímuž přijímání předcházely odborné studie a byly vyřčeny i legitimní důvody, na základě nichž je komunikace vedena i přes navrhovatelčiny pozemky.“
V zásadách územního rozvoje nemusí být každý nadmístní záměr
Názor KS: „Po novele stavebního zákona provedené zákonem č. 350/20212 Sb. (účinnost od 1. 1. 2013) lze v územním plánu vymezit plochu nebo koridor pro záležitosti nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje. Není totiž důvodné řešit plochu nebo koridor pro každý záměr nadmístního významu vždy v zásadách územního rozvoje, zejména pokud se jedná o záměr, který sice naplňuje definici nadmístního významu, ale z hlediska rozvoje území kraje je nevýznamný (např. čistírna odpadních vod sloužící pro dvě obce, silniční obchvat na území dvou obcí, občanské vybavení sloužící pro více obcí apod.).
Řešit v územním plánu plochu nebo koridor nadmístního významu lze za předpokladu, že to krajský úřad jako nadřízený orgán územního plánování nevyloučí ve svém stanovisku podle § 50 odst. 7 stavebního zákona z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce. V odůvodnění územního plánu se pak uvede výčet záležitostí nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje, s odůvodněním potřeby jejich vymezení.“
Obec může vycházet z podoby zásad v okamžiku vydání územního plánu
Názor KS: „Po dobu pořizování územního plánu trvající zpravidla mnoho let je tedy zcela přirozené, že může dojít k postupným změnám různé územně plánovací dokumentace (v případě poměrů Středočeského kraje je tato skutečnost téměř jistá). Pro tyto případy je pak podstatné, aby byla v souladu (resp. nebyla v rozporu) až jejich vydaná (finální) znění…Ačkoli nelze říct, že je nerozhodné, zda je územní plán, resp. jeho návrh, v době svého pořizování v rozporu se zásadami územního rozvoje, účelem § 36 odst. 5 stavebního zákona bezesporu je, že klíčový je konečný výsledek – znění vydaného územního plánu.
Ostatně opatření obecné povahy musí vycházet ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání a reflektovat případné změny, které v průběhu pořizování nastaly, tak, aby byl konečný výsledek souladný s tím, co platí v okamžiku jeho vydání… To platí tím spíše, pokud obec při pořizování územního plánu s pořizovatelem vyššího stupně územně plánovací dokumentace spolupracuje a ten jí tak dopředu avizuje, že v rámci opakovaných změn (aktualizací) zásad územního rozvoje, dojde ke změně příslušného regulativu, který má být v obou z nich v souladu… 8.Napadený územní plán proto není nezákonný, pokud vycházel (nejenom při vymezování koridoru dopravní infrastruktury CNZ.D307) ze 3. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné ke dni jeho vydání.“
Kapacitu infrastruktury je nutno zohledňovat a vlastník nemůže nic očekávat
Názor KS: „Z toho je zřejmé, že regulativy napadeného územního plánu byly přizpůsobeny kapacitě veřejné infrastruktury odpůrkyně tak, aby rozvoj obce byl únosný pro veřejnou infrastrukturu. Soud souhlasí s tím, že dostatečná kapacita veřejné infrastruktury je z hlediska územního rozvoje obce naprosto zásadní. Není-li kapacita infrastruktury dostatečná, je nutno to při územním plánování zohlednit a regulovat podle toho výstavbu v obci…
Soud proto souhlasí s odpůrkyní v tom ohledu, že omezená kapacita veřejné infrastruktury pojmout nárůst obyvatel obce je zcela legitimním důvodem pro omezení možnosti výstavby na území obce… Omezení počtu bytových jednotek v původních objektech na navrhovatelčině pozemcích je tedy dostatečně odůvodnění i legitimní (proporcionální). Vlastník pozemků regulovaných územním plánem nemůže spoléhat na nezměnitelnost regulace v územním plánu. Regulace obsažená v územním plánu nemůže ve vlastnících vzbudit legitimní očekávání, že jejich záměr bude v budoucnu realizovatelný.
Legitimní očekávání může vyvolat až pravomocné územní rozhodnutí, jelikož územní plánování je dynamickým procesem reagujícím na změny poměrů v území. Na určitou podobu územního plánu či zařazení pozemku do určitého způsobu využití není právní nárok, stejně jako se nelze dovolávat ochrany dobré víry či legitimního očekávání ve vztahu k určité podobě územního plánu, neboť ten se s ohledem na potřebu úpravy poměrů v území neustále vyvíjí.“
Nový územní plán vyžaduje nová stanoviska dotčeného orgánu
Názor KS: „V koordinovaném stanovisku k návrhu územního plánu… orgán ochrany zemědělského půdního fondu s odejmutím navrhovatelčiných pozemků ze zemědělského půdního fondu nesouhlasil. Uvedl, že není rozhodující, jak byly navrhovatelčiny pozemky vymezeny v předchozím územním plánu. To podle něho není důvod k jejich automatickému převzetí do nového územního plánu… Podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu lze zemědělskou půdu I. a II. třídy ochrany odejmout pouze v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany zemědělského půdního fondu.
Převaha veřejného zájmu pro rozsáhlé občanské vybavení – sport, nebyla v tomto případě prokázána… Navrhovatelka namítá, že v souvislosti s přijímáním Změny č. 2 předchozího územního plánu dotčený orgán s vynětím navrhovatelčiných pozemků ze zemědělského půdního fondu již dříve souhlasil a nyní není vůbec vysvětleno, z jakého důvodu „tutéž věc“ opětovně posuzoval. Podle § 4 odst. 4 stavebního zákona je podle navrhovatelky dotčený orgán vázán svým předchozím stanoviskem, ledaže se podstatně změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko vydáno…
Podle soudu však § 4 odst. 4 stavebního zákona na nyní řešený případ nedopadá. Nejedná se totiž o stanovisko dotčeného orgánu v „téže věci“, jak § 4 odst. 4 stavebního zákona vyžaduje. Stanovisko dotčeného orgánu, jehož se navrhovatelka dovolává, bylo vydáno v souvislosti s jiným (předchozím) územním plánem. Napadený územní plán není změnou toho dosavadního, ale zcela samostatným a nezávislým opatřením obecné povahy. Jak soud uvedl již výše, novým opatřením obecné povahy se dosavadní regulace předchozího územního plánu zcela odstraňuje, začíná takříkajíc „s čistým stolem“ a do práv dotčených subjektů tak zasahuje v celém rozsahu nově, neboť vše je otevřeno ke změnám…
Stanoviska dotčených orgánů v procesu územního plánování je tedy třeba vztahovat toliko na to opatření obecné povahy, k němuž bylo vydáno. Jeho právní účinky nelze nepřípustně prodlužovat (rozšiřovat) na zcela novou regulaci v nové územním plánu. Územní plány totiž jsou platnými po značně dlouhou dobu (na rozdíl od správních aktů). Ostatně, povinnost pro dotčené orgány vydat pro jednotlivé fáze pořizování územních plánů plyne bez dalšího přímo ze zákona (viz § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu), pořizovatel nemá možnost, aby o stanoviska dotčené orgány (s poukazem na § 4 odst. 4 stavebního zákona) nepožádal. Dotčené orgány ani nemohou stanovisko nevydat. K novému územnímu plánu, resp. k jeho návrhu, k zadání či k návrhu zadání, vždy vydají buď vyhovující (pozitivní) či nevyhovující (negativní) stanovisko. Z toho je proto zřejmé, že plochy záboru zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu se při pořizování nového územního plánu podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vyhodnocují od znova a dotčený orgán může vydat odlišné stanovisko než, které vydal k předchozímu územnímu plánu…
Důvod pro odchýlení se je třeba pečlivě odůvodnit objektivními věcnými okolnosti nastalými v rozmezí od vydání přechozího stanoviska dotčeného orgánu do vydání nového stanoviska dotčeného orgánu (především se bude jednat o objektivní změny poměrů v přírodě v daném území za dané období).“
Co obec zmůže se stanoviskem dotčeného orgánu
Názor KS: „Došlo-li proto v průběhu pořizování územního plánu ke změně právní úpravy relevantní pro její posouzení z hlediska jednoho z chráněných veřejných zájmů (zde ochrana zemědělského půdního fondu), musí pořizovatel ve spolupráci s příslušným dotčeným orgánem zajistit, že připravovaná územně plánovací regulace bude v souladu s právní úpravou účinnou ke dni jejího vydání…
Soud vnímá, že nezákonnost napadeného územního plánu způsobila vada stanoviska dotčeného orgánu, jehož obsah sama odpůrkyně ovlivnit nemohla. To ovšem nelze přičítat k tíži navrhovatelce. Ačkoliv odpůrkyně dotčený orgán požádala o přehodnocení jeho stanoviska, nebyly tím její možnosti vyčerpány. Jak plyne z § 4 odst. 8 ve spojení s § 51 odst. 1 stavebního zákona, kromě možnosti postupu podle § 5 správního řádu (pokusit se, umožňuje-li to povaha věci, o smírné odstranění rozporů) lze postupovat podle § 136 odst. 6 správního řádu, podle něhož při řešení rozporů mezi správním orgánem, který vede řízení, a správními orgány, které jsou dotčenými orgány, jakož i mezi dotčenými orgány navzájem, týkajících se řešení otázky, jež je předmětem rozhodování, se postupuje přiměřeně podle ustanovení o řešení sporů o příslušnost – nejblíže společně nadřízeným správním orgánem.
Odpůrkyně mohla iniciovat až tzv. dohodovací řízení mezi ústředními správními úřady (zde mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem životního prostředí). V případě bezvýslednosti dohodovacího řízení musí být zpráva o jeho průběhu spolu s návrhy jednotlivých ústředních správních úřadů ústředním správním úřadem, na jehož návrh bylo dohodovací řízení zahájeno, bez zbytečného odkladu předložena k řešení vládě. V něm mohla namítat, že stanoviska dotčených orgánů nejsou řádným podkladem pro napadený územní plán… V dalším řízení bude úkolem odpůrkyně požádat dotčený orgán o nové stanovisko. Pokud setrvá na svém závěru, že nelze navrhovatelčiny pozemky ze zemědělského půdního fondu odejmut, musí v kontextu tohoto rozsudku takové stanovisko pečlivě odůvodnit tak, aby obstálo v kontextu závěrů, jež soud shora předestřel. V případě, že se odpůrkyni takového odůvodnění stanoviska dotčeným orgánem nedostane, bude muset zahájit postup podle § 136 odst. 6 správního řádu, a tedy v nejzazším případě iniciovat spor mezi ústředními správními úřady.“
Podle rozsudku KS v Praze č. j. 37 A 17/2024- 63 ze dne 2. 7. 2024.
Více našich textů k územnímu plánování najdete zde.