V rozsudku, který byl vyhlášen na začátku července, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda i územní samosprávné celky mohou po státu vymáhat újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Můžeme hned prozradit, že ministerstvo spravedlnosti se svým dovoláním neuspělo.

Praha u soudů s požadavkem na odškodnění za délku řízení uspěla

Hlavní město Praha požadovalo po ministerstvu náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, které vedlo o vydání bezdůvodného obohacení ve výši přesahující 4 miliony Kč. Spor trval déle než 14 let a Praha namítala, že tento soudní spor vzbudil u veřejnosti dojem, že nedostála své povinnosti pečovat o vlastní majetek.

Soudy Praze částečně vyhověly, na právním stupni jí bylo přisouzeno něco přes 100 tisíc Kč, odvolací  soud to asi o 10 tisíc Kč snížil. Ministerstvo spravedlnosti proti rozsudku městského soudu podalo dovolání a argumentovalo, že se na územní samosprávný celek, který hospodaří s veřejnými financemi v řádech desítek miliard nedá hledět jako na jinou právnickou osobu.

Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů potvrdil

Nejvyšší soud zdůraznil, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem každý.

„Vzhledem k potřebě bezpodmínečného zachování práva na spravedlivý proces nemůže být pro účely posouzení vzniku samotného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. samo o sobě určující, zda se jedná o právnickou osobu veřejného práva nebo soukromého práva. Opačný přístup by mohl mimo jiné narušit princip rovnosti před zákonem, který vyžaduje, aby byl zákon vykládán stejně pro všechny případy splňující stejné podmínky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 566/05). Řečeno jinak, v případě, kdy je shledáno, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je namístě poskytnutí zadostiučinění (konstatováním porušení práva či v penězích), bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní povahu účastníka řízení (poškozeného) a bez ohledu na jeho osobní a majetkové poměry.

Dále poukázal na to, že „odvolací soud v relaci k výsledkům dokazování příhodně zmínil, že „žalobce vystupoval v pozici účastníka občanskoprávního řízení, nebyl nikterak ovlivňován finančním rozpočtem, jednal především ve svém zájmu korespondujícím s jeho limitací nepřistupovat nezodpovědně ke sporu, když právě samotná délka řízení mohla vyvolat podezření z jeho liknavosti při jeho řešení…“

Soud prvního stupně (na str. 10 jeho rozsudku) taktéž zohlednil, že „žalobce hospodaří s veřejnými financemi. Žalobce však hospodaří s veřejnými financemi řádu desítek miliard a částka, která byla předmětem řízení, je pouhým zlomkem, kterým nemohl existenci žalobce nijak ohrozit“, pročež právě pro kritérium významu řízení pro poškozeného, jež měl v poměru k žalobci za snížené, krátil základní částku o 20 %. Odvolací soud tomuto závěru přitakal, když výslovně uvedl, že „význam pro žalobce lze za daných okolností hodnotit jako do jisté míry snížený“.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1048/2024-88 ze dne 18. 6. 2024, dostupný z https://www.nsoud.cz/.

Více našich textů k odškodňování průtahů a nezákonných rozhodnutí zde.