Již v rozsudku z 5. března 1996 se tehdejší  Soudní dvůr EU zabýval předběžnými otázkami, které se týkaly výkladu zásady odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům v důsledku porušení práva Společenství, které lze tomuto státu přičíst. Máme za to, že s ohledem na množství norem, které EU přijímá, je na místě si tyto závěry připomenout.

Právní věty přijaté soudním dvodem

Soudní dvůr EU reagoval na předběžné otázky, které mu byly položeny německým soudem (Bundesgerichtshof) ve věci C‑46/93 a britským soudem (High Court of Justice, Queen’s Bench Division, Divisional Court) ve věci C‑48/93. Právní závěry, ke kterým SDEU dospěl byly přitom následující:

1) Zásada, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství, které jim lze přičíst, se použije, jestliže je za vytýkané porušení odpovědný zákonodárný orgán.

2) V případě, kdy je porušení práva Společenství členským státem přičitatelné zákonodárnému orgánu, který jedná v oblasti, v níž má široký prostor pro uvážení při tvorbě normativních rozhodnutí, mají jednotlivci, kteří utrpěli újmu, právo na náhradu škody, jestliže porušená norma práva Společenství má za cíl přiznat jim práva, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením a újmou, která jednotlivcům vznikla. S touto výhradou je stát povinen napravit porušení práva Společenství, které mu lze přičíst, v souladu s vnitrostátním právem upravujícím odpovědnost, přičemž ovšem podmínky stanovené platnými vnitrostátními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky týkající se podobných nároků vzniklých na základě vnitrostátního práva ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody.

3) Vnitrostátní soud v rámci vnitrostátních právních předpisů, které uplatňuje, nemůže podmiňovat náhradu škody existencí úmyslného nebo nedbalostního zavinění ze strany orgánu státu, jemuž lze porušení přičíst, jdoucího nad rámec dostatečně závažného porušení práva Společenství.

4) Náhrada škody členskými státy, které tuto škodu nebo ztrátu způsobily jednotlivcům v důsledku porušení práva Společenství, musí být přiměřená vzniklé škodě. Při neexistenci předpisů Společenství v této oblasti stanoví měřítka pro určení rozsahu náhrady právní řád každého členského státu, přičemž ovšem tato měřítka nesmí být méně příznivá než měřítka platná pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a v žádném případě nesmí být upravena tak, aby v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala získání náhrady škody. S právem Společenství jsou v rozporu ty vnitrostátní právní předpisy, které obecně omezují náhradu škody pouze na škody vzniklé na určitých, zvlášť chráněných právech jednotlivců, s vyloučením ušlého zisku. Krom toho musí být v rámci žádostí nebo žalob založených na právu Společenství možné přiznat zvláštní náhradu škody, jako je exemplární náhrada škody podle anglického práva, pokud ji lze přiznat v rámci podobných žádostí nebo žalob založených na vnitrostátním právu.

5) Povinnost členských států nahradit škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení práva Společenství, které je jim přičitatelné, nelze omezit pouze na škody, které vznikly poté, kdy Soudní dvůr vyhlásil rozsudek, v němž bylo určeno vytýkané nesplnění povinnosti.

Jak se náhrada škody uplatňuje v podmínkách ČR?

Judikaturu týkající se  uplatnění nároku vůči ČR. Shrnul Nejvyšší  soud ve svém rozsudku č.j. 30 Cdo 912/2024-202 takto: „Ve vztahu k odpovědnosti státu za porušení norem unijního práva platí, že případy této odpovědnosti jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnost státu za porušení unijního práva tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím ve smyslu
zmíněného zákona (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1519/2020, ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2874/2019, či ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, publikovaný pod č. 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jde tak o samostatnou skutkovou podstatu zakládající vůči státu odpovědnostní vztah. Jak ale konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v Evropské unii vyplývají. Je totiž „nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, [byť] tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje“. V poměrech vnitrostátního práva je tak možné se domáhat nároků z porušení unijního práva státem (k podrobnostem odkazuje Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, body 25-33), přestože toto porušení nemusí vždy odpovídat pojetí nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí tak, jak tyto dva instituty konstruuje (výlučně ve vztahu k porušení vnitrostátního práva) tuzemský právní řád.“

Zákon č. 82/98 Sb. se  použije pouze přiměřeně

Nejvyšší soud v citovaném rozsudku pokračuje  takto: „Jelikož je nárok na náhradu škody způsobené porušením unijního práva založen přímo právem Evropské unie, zákon č. 82/1998 Sb. se použije pouze přiměřeně. Jde o projev zásady procesní autonomie, podle které je (při absenci unijní regulace) věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Unie (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, body 42-43, a ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další, bod 67, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012).“

Podle rozhodnutí SDEU ze dne 5. března 1996 ve spojených věcech C‑46/93 a C‑48/93. Dále podle rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 912/2024-202 ze dne 18. 6. 2024.

Více našich textů k odškodňování průtahů a nezákonných rozhodnutí zde.