V nálezu sp. zn. IV.ÚS 362/22 se ústavní soud zabýval otázkou, zda je na základě ustanovení vodního zákona možné požadovat pouze jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, nebo jestli do úvahy přichází také požadavek na opakující se plnění. Závěry Ústavního soudu lze přitom do určité míry zobecnit.

Obsahem ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s posouzením vztahu dvou ustanovení vodního zákona. Vodní zákon opustil předchozí vymezení vodních toků jako vod trvale tekoucích po zemském povrchu, a to včetně jejich koryt, a pojal vodní tok jako přírodní jev v podobě toku vody (vodní masy) ohraničeném korytem (§ 43 vodního zákona), což se odrazilo v nutnosti vymezení koryta vodního toku (§ 44 téhož zákona) a v uložení povinností vlastníkům pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků (§ 50 vodního zákona), včetně povinnosti strpět na pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku vybudovaná před účinností zákona o vodách [§ 50 písm. c) vodního zákona], tj. před 1. 1. 2002.

K právní úpravě  vodního zákona

Vodní zákon zakotvil v samostatné hlavě také podrobnou úpravu vodních děl (§ 55 a násl.), přičemž do této partie bylo zákonem č. 303/2013 Sb. zařazeno ustanovení (§ 59a) o povinnosti vlastníků pozemků strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.

Ústavní soud vysvětlil, že „Obě předmětná ustanovení vodního zákona se shodně vztahují na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 [pozn. nelze však vyloučit, že zakotvení povinnosti vlastníků strpět některá vodní díla na svém pozemku bylo nadbytečné, protože omezení vlastnického práva, včetně jeho věcněprávních účinků, ve prospěch vodohospodářských děl obsahoval již předchozí zákon, srov. § 37 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon)]. Není zde žádný rozumný důvod posuzovat obě ustanovení ve vztahu speciality, neboť § 59a vodního zákona, včetně přechodných ustanovení ze zákona č. 303/2013 Sb., se vztahuje na všechna vodní díla včetně těch, která byla již ve vodním zákoně uvedena před novelizací provedenou tímto zákonem.

 Zákon č. 303/2013 Sb. upřesnil vodní zákon tak, že omezení vlastnického práva zahrnuje i povinnost strpět užívání vodního díla a výslovně zakotvil právo na náhradu, včetně způsobu a termínu jejího eventuálního uplatnění u soudu. Takže obě ustanovení nemají vzájemně vztah speciality, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů [pouze § 59a vodního zákona dopadá jak na vodní díla v korytech vodních toků, na něž se výslovně vztahuje § 50 písm. c), tak na vodní díla mimo koryta vodních toků].

Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější na místě pravidla dřívějšího, a z hlediska obsahového zásada komplementarity, když § 59a doplnil předchozí úpravu z § 50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z toho plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístěním vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užíváním upravuje (nově – s účinností od 1. 1. 2014) § 59a vodního zákona, čímž byly naplněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle § 11 odst. 4 Listiny, a čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. doplnil proceduru pro dohodu o náhradě, resp. její určení (na návrh vlastníka pozemku nebo vlastníka vodního díla) soudem.“

Pokud zákon výslovně nehovoří o jednorázové náhradě, není vyloučeno opakující se plnění

Ústavní soud v řešené věci shledal, že obecné soudy bez jakýchkoliv pochybností dovodily, že náhrada za omezení vlastnického práva (podle obou ustanovení) se poskytuje, aniž by tento závěr náležitě odůvodnily. K tomu Ústavní soud dodává: „Vodní zákon přitom v žádném z předmětných ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje (upravuje ho v § 30 odst. 11 jako jednorázovou náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů). Ústavní soud v této souvislosti připomíná některé konkrétní právní úpravy, které v obdobných případech, tj. při omezení vlastnického práva, výslovně zakotvují jednorázový způsob náhrady:

  • § 9 odst. 5, § 10 odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů,
  • § 23 odst. 2, § 24 odst. 4, § 25 odst. 4, § 57 odst. 2 a 3, § 58 odst. 2 a 3, § 59 odst. 2 a 3, § 60 odst. 2 a 3, § 76 odst. 7 a 10 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů,
  • § 35 odst. 3, § 36 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
  • § 104 odst. 3, § 104a odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
  • § 30 odst. 11 vodního zákona,
  • § 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích),
  • § 3 odst. 10 zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, ve znění pozdějších předpisů.

Výslovnou úpravu jednorázového poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva nelze bez dalšího analogicky aplikovat na právní vztahy, v nichž zákon takový postup neupravuje. Rozdíly v rozsahu jednorázové náhrady a náhrady poskytované v podobě renty jsou notorietami (srov. náhradu škody peněžitou dávkou – důchodem), přičemž opakující se plnění je v řadě situací praktické a smysluplné, neboť umožňuje zohlednit dobu trvání omezení vlastnického práva a je způsobilé reagovat i na budoucí změnu poměrů (např. zánik vodního díla, vývoj kupní síly peněz).“

Závěr

V posuzované věci se podle Ústavního soudu krajský soud a Nejvyšší soud dopustily ústavněprávně relevantního excesu v posouzení vztahu § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona nerespektováním jejich normativního obsahu a dále mechanickým převzetím konstrukce údajné jednorázovosti náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo. Tím soudy porušily stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s porušením práva na náhradu za omezení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 4 Listiny.

Podle nálezu Ústavního soudu IV.ÚS 362/22 ze dne 31. 1. 2023, dostupný v databázi zde.

Více našich článků k náhradám za omezení vlastnického práva zde.