V Liberci přijali nový územní plán, proti kterému bojoval jeden z vlastníků, kterému se nelíbilo například to, že oproti úpravě v předchozím územním plánu došlo ke změně využití některých pozemků z bydlení na zeleň sídelní či zemědělství nebo že město přistoupilo k omezení zastavitelnosti jednotlivých pozemků apod.

Hned na začátku prozradíme, že vlastníci neuspěli ani u krajského soudu, ani u Nejvyššího správního soudu, a to mj. proto, že zůstali jen u obecných tvrzení a nepopsali detailně, v čem jim územní plán způsobí problémy. Na tom, jak jsou napsány připomínky k návrhu územního plánu, stejně jako na návrhu k soudu, je třeba si dát doopravdy záležet. Napsat, že „nesouhlasím, protože prostě nesouhlasím“, není ta nejlepší cesta k obhajobě vlastnických práv.

Návrh na zrušení územního plánu musí stát za to

NSS řekl: „Krajský soud takto koncipovaný návrh vypořádal tak, že se adresně vyjádřil pouze k úpravě pozemků, k nimž stěžovatelé uvedli konkrétní tvrzení (tedy nikoliv jen povšechné tvrzení o zmaření podnikatelských záměrů a snížení tržní hodnoty pozemku).

K úpravě ostatních pozemků se krajský soud blíže nevyjadřoval a pouze konstatoval, že stěžovatelé nemají nárok na zhodnocování svých pozemků ani udržení jejich hodnoty při přijetí územního plánu a že na všechny obsahově totožné námitky stěžovatelů odpůrce odpovídal již v řízení o vydání opatření obecné povahy a následně i v podrobném vyjádření k návrhu, přičemž stěžovatelé žádnou protiargumentaci nenabídli, a je tedy zbytečné jen obsáhle opakovat, co se již stěžovatelé dozvěděli od odpůrce. Takovému způsobu vypořádání není čeho vytknout.

Řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je ovládáno dispoziční zásadou a krajský soud byl vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.), bylo tedy na stěžovatelích, aby soudu předložili přesvědčivé důvody, pro které by napadené opatření obecné povahy nemohlo obstát, naopak nebylo na krajském soudu, aby obecnou a mnohdy neurčitou argumentaci stěžovatelů domýšlel či sám z vlastní iniciativy rozvíjel – v takovém případě by přestal být nestranným arbitrem sporu.“

Co není v návrhu na zrušení, jako by nebylo

Z rozhodnutí NSS dále plyne: „Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že neprovedl test proporcionality. Stěžovatelé sice provedení testu proporcionality navrhovali, nicméně Nejvyšší správní soud musí znovu zdůraznit, že úkolem krajského soudu je posoudit důvodnost návrhových bodů a zvážit důvody zrušení opatření obecné povahy ve světle stěžovateli předkládaných tvrzení. Pouhý odkaz na test proporcionality neaktivuje povinnost krajského soudu domyslet si možné důvody nepřiměřenosti nezávisle na obsahu návrhu.

Závěr výše uvedeného rozsudku č. j. 1 Ao 1/2009-120, že mají správní soudy vždy zkoumat přiměřenost omezení vlastnických a jiných věcných práv (i nad rámec důvodů uvedených v návrhu), již není za nyní účinné právní úpravy aplikovatelný. Označený rozsudek totiž počítá s kompletním přezkumem opatření obecné povahy nad rámec návrhu na jeho zrušení, neboť v takovém režimu přezkum dříve fungoval (srov. § 101d odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011). Za současné právní úpravy však již správní soudy jsou vázány rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s. v aktuálním znění), jak již bylo ostatně výše zmíněno.“

Vysvětlení Liberce k zásahu do práv bylo dostačující

NSS potvrdil, že vlastník nekoncipoval návrh s dostatečnou mírou přesnosti, když pravil: „Odpůrce stěžovatelům vysvětlil, že některé pozemky je nutno určit jako způsob využití zeleň sídelní, neboť je to třeba k dotvoření koridoru zajišťujícímu prostorové oddělen urbanizované části města a jejich propojení s rekreačními oblastmi a příměstskou krajinou bezmotorovou dopravou vedenou v přírodním prostředí, u jiných pozemků stěžovatelům vysvětlil, že nelze rozšiřovat zastavitelnou část obce do záplavového území či vyjmout další pozemky ze zemědělského půdního fondu atp.

Na takto adresná vypořádání ke konkrétním pozemkům stěžovatelé zareagovali v podstatě pouze argumenty poukazujícími na snížení hodnoty pozemků, které v obdobné míře obecnosti nadnesli již v odpůrcem vypořádaných námitkách, a nikterak nereflektovali důvody, proč jejich námitkám odpůrce nevyhověl. Krajský soud tedy neměl důvod vysvětlení odpůrce opakovat. Stěžovatelé ostatně ani v kasační stížnosti nezpochybňují, že v argumentaci týkající se adresně konkrétních pozemků na odpůrcovy argumenty nereagovali.“

 

Jak vidno, soudy nenechají na vlastnících nit suchou, a tak je dobré už připomínky k návrhu územního plánu nebo jeho změny koncipovat s odborníky.

 

Podle rozsudku NSS čj. 5 As 211/2023 – 59 ze dne 23. 8. 2024, dostupné na www.nssoud.cz

Více našich článků k  územnímu plánování najdete zde.