K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.

Změny musí být v územním plánu odůvodněny

NSS řekl: „Hodnoty chráněné územním plánem musí být nejen řádně pojmenovány a specifikovány, ale také odůvodněny. O to více je tato potřeba naléhavá, dozná-li funkční využití dotčeného pozemku zásadní změny (je určen k diametrálně odlišnému funkčnímu využití oproti předchozímu stavu) či je-li s určením (deklarováním) funkčního využití pozemku (plochy) spjat určitý zákonem předvídaný proces, který vyžaduje jisté procesní standardy odůvodnění. V takovém případě musí být tato změna v územním plánu vysvětlena a odůvodněna. V souladu s principem právní jistoty má totiž každý právo znát důvody změn, jež se ho dotýkají. Nejen z tohoto důvodu je nezbytné zásadní funkční změny, které se dotýkají vlastnických práv subjektů v územních plánech, odůvodnit přesně, jasně, určitě a srozumitelně, aby nebylo možno mluvit o zneužití práva a svévoli.“

Zdá, že tento požadavek by měl být celkem snadno pochopitelný, pokud projektant tvrdí, že územnímu plánování rozumí, nicméně v situaci Šlapanic tomu tak nebylo, neboť NSS dále pravil: „Vynětí z možnosti zastavitelnosti pozemků v rozporu se stávajícím územním plánem, nadto v situaci, kdy první návrh nového územního plánu rozšířil zastavitelnost pozemků, je nutné náležitě odůvodnit, neb se jedná o významný zásah do vlastnického práva. Na první pohled je pak patrné, že úplného vynětí ze „zastavitelnosti“ v rezidenčních plochách doznaly pouze některé pozemky. Absence bližšího odůvodnění, proč právě pozemek navrhovatele doznal takto zásadní změny, nevylučuje nedovolený diskriminační a libovolný zásah do vlastnických práv…

Stěžovatel se však bližšímu odůvodnění přerušení kontinuity územního plánovaní vyhnul prostým odkazem na platný Strategický plán města a ochranu půdy I. a II. třídy ochrany. Strategický plán se však o tom, že by mělo dojít k nezastavitelnosti pozemku navrhovatele nezmiňuje, resp. to ani stěžovatel netvrdí. Pozemek navrhovatele přitom byl půdou I. a II. třídy ochrany i za předchozího územního plánu.“

Územní plán není žádná dohoda

V souvislosti s otřepanou frází, že je územní plán snad nějakou dohodou o využití území uzavíranou mezi obcí a vlastníky, soud naštěstí celkem trefně pravil: „K výše uvedenému považuje soud za nutné zdůraznit, že odpůrce, byť se jedná o orgán samosprávy, vystupuje vůči navrhovateli ve vrchnostenském postavení a může mu uložit povinnosti či zasáhnout do jeho práv. Toto jeho postavení a možnost ovlivnit ráz území souvisí právě s jeho povinností své kroky řádně odůvodnit a chránit práva jednotlivých dotčených osob (zejména vlastníků relevantních pozemků). V souzené věci dospěl krajský soud k závěru, který Nejvyšší správní soud aproboval, že odůvodnění zásahu do vlastnického práva navrhovatele nedosahovalo zákonem požadované kvality. Šlo o zásah do jeho vlastnického práva, který však nebyl řádně (dostatečně) odůvodněn.“

Je to přesně tak – územní plán je opatření obecné povahy, mocenský akt, který určuje fyzickým a právnickým osobám práva a povinnosti a limituje jejich vlastnická práva, a přesně toto by si měli projektanti a pořizovatelé v rámci procesu pořizování a obce při jeho vydávání uvědomit.

Restituce berte v potaz

S podivem je i to, že projektanti ani samosprávy stále nepochopili, že v situaci, kdy do hry vstoupí restituce, je třeba okolo vlastníků našlapovat opatrně a obvyklá pravidla neplatí. Jakkoliv se dá se změnami územních plánů odkazovat na to, že změny v osobě vlastníka nemají vliv a že nový vlastník jednoduše vstupuje do práv svého předchůdce, v případě, kdy reálně žádný předchozí aktivní vlastník ani existovat nemohl, je to absurdní argument a soud to taky jasně konstatoval:

„Nadto byl pozemek vydán fyzickým osobám v rámci restituce ke dni 24. 2. 2020, přičemž jeho předchozím vlastníkem byl stát. Navrhovatel poté pozemek nabyl právě za účelem výstavby na něm. Nelze tak bez dalšího hovořit o tom, že by snad byl po celou dobu platnosti předchozího územního plánu nečinný v oblasti zástavby svého pozemku. Naopak, tento stav souvisel s tím, že pozemek byl ve vlastnictví státu, k čemuž však stěžovatel nepřihlédl.“

 

Rozsudek NSS čj. 7 As 321/2023 – 2 ze dne 6. 9. 2024.

Více našich článků k územnímu plánování najdete  zde.