Krajský soud v Praze zrušil část územního plánu další středočeské obce, která se rozhodla nově vymezit zastavitelnou plochu o přibližné výměře 4,98 ha s funkčním využitím smíšené obytné – venkovské (SV) ve 3. zóně Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Už z tohoto stručného popisu je zřejmé, že se rozhodnutí soudu není co divit, neboť navrhovatel namítal řadu závažných pochybení jako je nedostatečné posouzení vlivu na životní prostředí a dopadů na CHKO nebo to, že se obec opírala o „prošlé“ dělení pozemku a o umístění inženýrských sítí a pozemních komunikací, neaktuální urbanistickou studii.

Zohledněn nebyl podle navrhovatele ani zemědělský půdní fond nebo zásady územního rozvoje. Pojďme se teď podívat na to, co v takto výživném případu řekl krajský soud (který některým námitkám navrhovatele nedal za pravdu).

Převzetí starých zastavitelných ploch do nového plánu

Jádro sporu lze stručně shrnout takto: Obec k vymezení plochy přistoupila mj. proto, že se zastavitelnou plochou v dané lokalitě počítala již předchozí územně plánovací dokumentace od roku 2003. S ohledem na kontinuitu územního plánovaní ji proto do napadeného územního plánu převzala. Oproti tomu navrhovatel namítá, že tato skutečnost její totožné zařazení v novém územním plánu dostatečně neopodstatňuje.

Soud řekl: „V návaznosti na shrnuté judikaturní závěry soud konstatuje, že odpůrkyně nepochybila, jestliže postupovala v souladu se zásadou kontinuity územního plánování. Z odůvodnění územního plánu jako takového a odůvodnění rozhodnutí o námitkách plyne, že neshledala žádné, dostatečně pádné důvody, které by ospravedlnily vyřazení dotčených pozemků OZNŘ ze zastavitelných ploch. Vymezení plochy Z1 měla za zákonné a rovněž za věcně správné. Na změnu okolností (např. nedostačující kapacity školky a školy) reagovala mírnějšími nástroji – stanovením etapizace či přísnějšími regulativy, které považovala z hlediska vyvážení veřejných a soukromých zájmů za dostačující.

Za takového stavu ji nelze vyčítat, že se přidržela dosavadního způsobu funkčního využití plochy Z1. Zda skutečně bylo původní a následně i převzaté řešení věcně správné a závažně nekolidovalo s veřejným zájmem, soud posoudí na podkladě dalších návrhových bodů. Nicméně odpůrkyně bez dalšího nepostupovala nezákonně, pokud upřednostnila stálost územně plánovací dokumentace.“

Respektování rozhodnutí jen pro infrastrukturu

Obec tvrdila, že musela zohlednit územní rozhodnutí. K tomu soud řekl: „Z judikatury tedy vyplývá, že odpůrkyně nebyla povinna do územního plánu převzít věcné řešení území odpovídající územnímu rozhodnutí. Shledala-li by dostatečně závažné důvody pro změnu funkčního řešení plochy Z1, mohla by se od územního rozhodnutí odchýlit. NSS rovněž dovodil, že z územního rozhodnutí týkajícího se „jen“ související infrastruktury se stavbou „hlavní“ (např. rodinným domem), nelze bez dalšího dovozovat nárok na zařazení pozemků do zastavitelné plochy, neboť neurčuje povahu území…

Nový územní plán by samozřejmě jeho účinky nemohl derogovat a OZNŘ by byla oprávněna na jeho základě požádat o vydání stavebního povolení, případně realizovat stavby, které nepotřebují další povolení, a to i za předpokladu, že by nebyly s územním plánem v souladu. Na druhou stranu ale má soud za logické, pokud se odpůrkyně rozhodla územní rozhodnutí zohlednit, považovala-li jej za platné… a užít jej jako jeden z argumentů pro zachování zastavitelnosti plochy Z1. Je totiž pravdou, že umístění poměrně rozsáhlé technické a dopravní infrastruktury pro 38 rodinných domů by bez následné možnosti realizovat i samotné rodinné domy postrádalo smysl. V případě platnosti územního rozhodnutí by se tak jednalo o další možný důvod, jenž by hovořil ve prospěch zachování zastavitelnosti plochy Z1.“

K ochraně ZPF a kontinuitě územního plánování

Soud se vyjadřoval i k zásahu do zemědělského půdního fondu, byť šlo „jen“ o III. třídu ochrany: „V každém případě je třeba v územním plánu uvést alespoň nějaké důvody, které by svědčily pro závěr, že přijaté řešení je z hlediska ochrany ZPF a ostatních zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější. Zároveň bylo povinností odpůrkyně i KÚSK jako orgánu ochrany ZPF vyhodnotit předpokládané důsledky navrhovaného řešení na ZPF. V projednávaném případě těmto povinnostem nedostály.

Soud přihlédl k tomu, že navrhovatel neuplatnil obsahově související námitku, na základě které by se odpůrkyně musela podrobně zabývat zásahem do ochrany ZPF z důvodu vymezení zastavitelné plochy Z1. Nicméně ve vztahu k její části, která spadá i do střední třídy ochrany (III.), neuvedla odůvodnění vůbec žádné. Ke zbytku se vyjádřil jen KÚSK, ale pouze dosti obecným způsobem. Tvrzení, že zastavitelné plochy odpovídají demografickému rozvoji, samo o sobě nic neříká o tom, proč se jedná o řešení z hlediska ZPF nejvhodnější. Fakt, že by odnímané plochy měly navazovat na zastavěné území či zastavitelné plochy, neplatí pro plochu Z1 zcela, protože ze západní a v převážné míře i jižní části vybíhá do volné krajiny, jak ostatně v námitkách navrhovatel opakovaně zdůrazňoval. Rovněž není přezkoumatelné tvrzení, že řešení nenaruší organizaci ZPF, když se má na ploše Z1 fakticky stále zemědělsky hospodařit.

Vzal-li by soud v úvahu i obecné důvody, které odpůrkyni k vymezení zastavitelné plochy Z1 vedly, dotčený orgán ani odpůrkyně pro absentující odůvodnění nevysvětlily, proč by měly převážit nad ochranou zemědělské půdy, která spadá i do III. třídy ochrany, tj. nikoli do tříd (IV. a V.), které se k výstavbě mají využívat přednostně. Soud sice dává za pravdu odpůrkyni, že plocha Z1 musela být z hlediska možného vyjmutí ze ZPF posouzena již dříve, kdy ji předchozí územní plán z roku 2003 do zastavitelných ploch zařadil. Nicméně to neznamená, že by ji šlo do nového územního plánu automaticky převzít. Již výše soud osvětlil, že kontinuita územního plánování má své limity a že důvodem pro změnu může být věcná nesprávnost dřívějšího řešení či závažný rozpor s veřejným zájmem. Aby však soud mohl posoudit, zdali vymezení plochy Z1 není v rozporu s veřejným zájmem na ochraně ZPF, musela by odpůrkyně vyložit přezkoumatelné důvody, proč z pohledu ZPF dosavadní řešení obstojí i nadále. Předchozí územní plán byl přijat již v roce 2003, přičemž za 20 let se mohly změnit poměry v území i organizaci ZPF.“

Soud k uplatnění postupu podle § 307 odst. 2 nového stavebního zákona

Důležité je i to, co soud řekl k poněkud drsnému ustanovení nového stavebního zákona, které vylučuje ty, kdo byli v průběhu pořizování územního plánu pasivní, ze soudního přezkumu: „Vzhledem k tomu, že řízení o návrhu bylo zahájeno až po nabytí účinnosti zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále „nový stavební zákon“), soud pro úplnost dodává, že jeho § 307 odst. 2 o nepřípustnosti návrhu se v případě navrhovatele neaplikuje. Zdejší soud totiž dovodil, že nepřípustnost návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle 307 odst. 2 nového stavebního zákona je spojena jen s neuplatněním důvodů, které mohly být uplatněny v řízení o vydání opatření obecné povahy vedeném podle tohoto zákona. Na návrh na zrušení části územního plánu vydaného podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nedopadá (podrobně viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 41 A 18/2024-101, body 48–59).“

Text se nevěnuje procesu SEA v rámci daného územního plánu a zásahu do CHKO. Je to bohužel komplikovaný a specifický problém, který jde nad rámec stručného popisu věci a řady obcí se netýká.

Podle rozsudku KS Praha ze dne 28. 11. 2024, č. j. 51 A 55/2024-72.

Více našich článků k územnímu  plánování najdete zde.