Nejvyšší soud: za nezákonnou samoizolaci lze získat odškodnění

Nejvyšší soud v prosinci zrušil zamítavé rozsudky nižších soudů, které odmítly poskytnout omluvu i peněžní satisfakci v případě naší klientky. Ta byla v létě 2021 nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní v tak zvané „samoizolaci“.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že jí pětidenní nucený pobyt doma způsobil újmu

Samotný institut samoizoloace Městský soud Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č.j. 3 A 91/2021-149 prohlásil za nezákonný. Soud na základě našeho návrhu tímto rozsudkem zrušil ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví, které samoizolaci nařizovalo s odůvodněním, že právní předpisy nic takového jako samoizolaci neznají.. Pro naši klientku už ale bylo pozdě, ta si svých 5 dní musela v „domácím vězení“ strávit. Proto jsme se obrátili na soud  s žalobou na  náhradu újmu  za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Žaloba na odškodnění byla ale zamítnuta. Odvolací soud uznal některé naše argumenty, ale tvrdil, že žalobkyně neprokázala žádné specifické okolnosti týkající se dopadu nezákonného opatření do své osobnostní sféry. Tento  závěr jsme napadali dovoláním.

Vznik nemajetkové újmy se dovodí, pokud by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla výkon veřejné  moci a jeho následky vnímat  úkorně

Nejvyšší soud se ztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, že ze samotné podstaty nemajetkové újmy plyne, že nemajetková újma spočívá v oprávněně úkorném pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (např. v duševních útrapách). Dále konstatoval, že „Zatímco v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena. Kromě této výjimky musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat.

Vznik nemajetkové újmy se zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Za nemajetkovou újmu je třeba považovat utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.).

Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové újmy, kterou by bylo na místě odškodnit (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 20216, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021).“

Zásah do svobody pohybu omezuje jednu z nejniternějších sfér lidské osoby

Nejvyšší soud dal najevo, že svobodu pohybu a její omezování nelze rozhodně brát na lehkou váhu: „Zásah do práva na svobodu pohybu, k němuž došlo rozhodnutím, jež bylo posléze pro nezákonnost zrušeno, je zásahem do práva garantovaného ústavním pořádkem, zakotveného v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se jedná o jednu z nejvlastnějších, nejniternějších a nejintimnějších sfér lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem postiženou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1410/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2712/14).“

Z toho Nejvyšší soud  dovodil, že nelze  rozhodně presumovat, že žalobkyně byla vystavena újmě nepodstatné: „Z uvedeného plyne, že situace, kdy žalobkyně byla na základě nezákonného opatření nucena strávit 5 dní v samoizolaci, je natolik zásadním porušením jejího individuálního práva, že bez dalšího vede k úsudku, že újma způsobená tímto zásahem není zcela bagatelní.“

Specifické důvody ať tvrdí a prokáže žalovaná (zatím nic takového nezaznělo)

Nejvyšší soud pak svoje úvahy uzavírá následovně: „V daném případě je po skutkové stránce bez pochyb, že žalobkyně byla po svém návratu ze zahraničí nucena strávit pět dní v samoizolaci, a to na základě mimořádného opatření (viz výše), které bylo odvolacím soudem posouzeno jako nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk (tento právní závěr s ohledem na obsah dovolání není předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu).

Tento fakt sám o sobě by každý člověk posuzoval jako újmu, která sice není svojí intenzitou srovnatelná s výkonem vazby, trestu odnětí svobody či trestu domácího vězení (neobsahuje difamující složku), ale přesto je natolik citelná, že ji nelze pokládat za zcela bagatelní. Je tedy na místě uzavřít, že na straně žalobkyně vznikla taková nemajetková újma, jež by nastala u kteréhokoliv člověka, jenž je po dobu pěti dnů omezen tak, že musí setrvávat, byť s výjimkami v opatření uvedenými, ve svém obydlí. Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni žádná újma nevznikla, je jeho právní posouzení nesprávné.

Není však vyloučeno, že vznik majetkové újmy způsobené zásahem do práva na svobodu pohybu v důsledku pětidenní samoizolace, byť ji zde zásadně dovolací soud vidí, může být vyvrácen či bagatelizován na základě konkrétních okolností případu. Žádné takové však žalovaná dosud netvrdila ani neprokazovala, ani v řízení jinak nevyšly najevo.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, č.j. 30 Cdo 844/2024-126.

Více našich článků k odškodňování nezákonného rozhodnutí a  nesprávného  úředního postupu najdete zde.