Nejvyšší soud v únoru 2025 zveřejnil k publikaci ve sbírce významných rozhodnutí právní větu, která odpovídá na otázku, zda je možné jednostranně podle § 1999 odst. 1 občanského zákoníku vypovědět služebnost sjednanou na dobu neurčitou. Nebudeme Vás napínat, soud na položenou otázku odpověděl záporně.

O co ve věci šlo?

V daném případě byla sjednána úplatná smlouva o zřízení služebnosti inženýrské sítě a stezky a cesty na dobu neurčitou. Ode dne sjednání této smlouvy do dne rozhodování soudů nebyly zjištěny žádné změny v rozsahu práv a povinností z této smlouvy či v jejich faktickém výkonu. Zajímavé na tomto případu je, že výpověď smlouvy učinila osoba ze služebnosti oprávněná. Není ale důvod, proč by závěry soudu neměly být použitelné  také na možnost výpovědi ze strany  osoby povinné.

Podle § 1999 odst. 1 o. z. zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.

Podle § 11 o. z. obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.

Pro služebnosti je charakteristická dlouhodobost

Nejvyšší soud k věci judikoval: „Při úvaze o dosahu aplikace § 11 o. z. na oblast věcných práv – v daném případě služebností – nelze v prvé řadě odhlédnout od jejich povahy a podstaty. Právní vztahy založené věcnými břemeny, nyní služebnostmi, byly vždy charakteristické dlouhodobostí jejich trvání, což je odlišuje od obligací; takto jsou pojímány také v odborné literatuře …

V právní praxi byly chápány a pojímány jako vztahy založené na „právní jistotě“ spojené s tím, že u pozemkových služebností přecházela práva a povinnosti na právní nástupce panujících a služebných věcí. Jinak řečeno, právní praxe volila tyto instituty pro uspořádání právních poměrů tam, kde upřednostnila právní jistotu a trvalost, typickou pro práva věcná, před možností rychlého a flexibilního ukončení těchto právních poměrů. Proto také speciální právní úprava zániku služebností v § 1299–1302 o. z. těmto východiskům odpovídá. To je v souladu i s tím, že těmito právními poměry byly často zajišťovány velmi důležité a zásadní právní situace účastníků smluvních stran, ve kterých dlouhodobost a právní jistota dominovaly (zajištění přístupu k nemovitostem, užívání nemovitostí, zajištění obslužnosti nemovitostí dodávkou vody apod.).

Těmto východiskům pak také odpovídá velmi rezervovaný a obezřetný přístup soudní praxe k ukončování těchto právních vztahů (či jejich zásadním změnám) jednostrannými právními jednáními, kdy se zdůrazňuje mimo jiné právě zájem některé ze smluvních stran na existenci věcného práva. Tímto způsobem formuloval své závěry Nejvyšší soud – již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. (např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018, uveřejněném pod č. 62/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), kdy v poměrech služebností zaujal názor, že nelze uvažovat vždy o jednostranném vzdání se práva, neboť i vlastník služebné věci může mít legitimní zájem na tom, aby zřízená služebnost nadále trvala (např. má úplatnou povahu apod.).“

Výpověď je možné si sjednat

Nejvyšší soud pak doplňuje: „Právní praxe musí být schopna reagovat na situace, kdy dochází ke změnám v nastavení práv a povinností založených smluvně či v jejich výkonu, resp. dochází k porušování práv a povinností, tak, aby dokázala rozumným způsobem uspořádat právní poměry účastníků těchto vztahů. Naproti tomu by však měla také respektovat východiska, za kterých právní vztahy ze služebností vznikly, a to tím spíše, má-li druhá smluvní strana zájem na existenci věcného práva, resp. nedochází k porušování smluvních práv a povinností ani jejich změně oproti době vzniku právního vztahu. Zásahy do takových právních poměrů by primárně měly vycházet z principu rovnosti, jehož vyjádřením jsou dvoustranná právní jednání.

Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že smluvní zakotvení výpovědi závazku ze služebnosti za podmínek shodných či podobných § 1999 odst. 1 o. z. je přípustné, jiná je však situace u jednostranné výpovědi ve smyslu uvedeného ustanovení.“

Zohledněny byly okolnosti daného případu

Nejvyšší soud poukázal na to, že v podobných případech mnohdy nelze přijmout nějaké univerzální právní závěry, zohledněny proto byly okolnosti konkrétní skutkové okolnosti: „V dané věci se tyto úvahy dovolacího soudu promítají potud, že pokud byla smlouva o zřízení služebnosti na dobu neurčitou sjednána jako úplatná, práva a povinnosti smluvních stran oproti době sjednání nedoznala změn, žalobkyně vstoupila do existujícího právního vztahu s vědomím jeho obsahu, nedochází k porušování povinností smluvních stran, pak by připuštění výpovědi závazku ze smlouvy o zřízení věcného břemene oprávněným podle § 1999 odst. 1 o. z. bylo nepřiměřeným zásahem do takto vzniklého právního vztahu a porušením základního principu, že smlouvy mají být plněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], neboť by umožnilo ukončení tohoto věcněprávního vztahu ke konci každého kalendářního čtvrtletí výpovědí, která by nemusela obsahovat žádný důvod pro takový postup.

Závěr o takovém způsobu ukončení smluvního vztahu je přijatelný v poměrech obligačního práva, které je svou povahou oproti oblasti věcných práv založeno na jiných východiscích; u závazkových právních vztahů pak musí jejich strany také počítat s flexibilnějšími možnostmi jejich ukončení, tj. i za podmínek § 1999 odst. 1 o. z.

Dovolací soud tak uzavírá, že byla-li smlouva o zřízení služebnosti uzavřena jako úplatná na neurčitou dobu a vzájemná práva a povinnosti smluvních strany nedoznaly změny ani v jejich výkonu, pak oprávněný ze služebnosti není oprávněn ukončit tento smluvní vztah a závazek z něj vyplývající výpovědí podle § 1999 odst. 1 o. z.

Tento závěr ostatně odpovídá i závěrům formulovaným v odborné literatuře vztahující se ke služebnostem. Dovolacímu soudu není znám žádný názor vyslovený v odborné literatuře, který by v případech odpovídajících dané věci postup podle § 1999 odst. 1 o. z. připouštěl. Naopak část odborné literatury v obecné rovině – právě na rozdíl od závazku – jednostranné vypovězení služebnosti v zásadě vylučuje [k tomu srovnej: Hrabánek, D., Lasák, J. § 1257 (Zatížení věci služebností). In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1113)], resp. část odborné literatury v poměrech služebností jejich zánik výpovědí podle § 1999 o. z. nepřipouští vůbec (Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 199).“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3596/2022.