Jedna paní ve středočeské obci spoluvlastnila přes sedm tisíc metrů čtverečních pozemků. Původní územní plán jí umožnoval realizovat stavby pro bydlení, nový jí to zatrhl a pozemky zařadil do veřejných prostranství – veřejné zeleně. Krajský soud územní plán zrušil. Obec neuspěla ani u NSS.
Krajský soud: je legitimní omezit výstavbu v obci
Nejvyšší správní soud shrnul argumentaci krajského soudu takto: „Krajský soud v obecné rovině přisvědčil odpůrkyni, že jí právní úprava dovoluje revidovat rozsah svého zastavitelného území dle dosavadní územně plánovací regulace. Je proto zcela legitimní „přibrzdit“ rozvoj obce na základě demografických ukazatelů a prognóz.
S ohledem na intenzitu záboru zemědělského půdního fondu navíc nebyl udržitelný původní předpoklad odpůrkyně převzít všechny zastavitelné plochy z předchozího územního plánu. Logicky proto přistoupila k úvaze, které zastavitelné plochy převezme a které nikoliv. Při tom se zabývala zejména dvěma zdaleka největšími navrženými zastavitelnými plochami – Z10 a Z12 a rozhodla se „obětovat“ plochu Z10, což krajský soud aproboval v dřívějším rozsudku…“
Stanovená kritéria nesmí být aplikována diskriminačně
Soud pokračuje takto: „Plocha pozemků navrhovatelky je však s těmito plochami velikostně nesrovnatelná (je cca 10x menší než plocha Z10 a cca 15x menší než plocha Z12), nenachází se na periferii obce, nýbrž je v jejím (přinejmenším geometrickém) centru a je obklopena bytovou a domovní zástavbou nebo alespoň odpovídajícími zastavitelnými plochami… Argument dlouholetého nevyužití dotčených pozemků je minimálně zčásti platný i pro zachované rozvojové plochy.
Další argumenty pak na ostatní zastavitelné plochy dopadají bezvýhradně minimálně ve stejné míře, někdy i přiléhavěji. V případě sousedních pozemků dále nečinila žádný problém pro jejich zařazení mezi plochy BI ani blízkost lesa. Podle krajského soudu důvody obsažené v odůvodnění napadeného územního plánu nepostačují pro závěr, že k omezení zastavitelnosti na pozemcích navrhovatelky došlo v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším možným způsobem. Navrhovatelce nelze klást k tíži, že její stavební záměr není z pohledu odpůrkyně tak významný jako developerské projekty na plochách Z12 a Z05…
Za této situace Nejvyšší správní soud plně souhlasí s krajským soudem, že stěžovatelka na úkor navrhovatelky upřednostnila jiné – pravděpodobně méně vhodné – rozvojové plochy, což činí zásah do jejího vlastnického práva nepřiměřeným a diskriminujícím… nelze aprobovat, aby byla zátěž spojená se sledovaným cílem regulace (zde redukce předimenzovaných zastavitelných ploch a umírnění rozvoje obce) distribuována mezi jednotlivé vlastníky pozemků neproporcionálně, tedy prakticky přenesena selektivně pouze na některé z nich a tito byli nuceni oproti ostatním vlastníkům přinést „zvláštní oběť“ ve prospěch veřejného zájmu, tj. jako jediní nést negativní důsledky předchozí nedostatečné regulace výstavby ze strany obce, která zanedbala své povinnosti stran péče o udržitelný rozvoj svého území.“
NSS s krajským soudem souhlasil
NSS krajský soud podpořil a pravil: „Ratio decidendi napadeného rozsudku stěžovatelka pomíjí rovněž v dalším okruhu kasačních námitek, v němž poukazuje na fakt, že na dotčených pozemcích nebylo v uplynulých 20 letech započato s výstavbou ani s její přípravou. Krajský soud totiž v této souvislosti neupíral stěžovatelce právo změnit poměry v území právě i s ohledem na dlouholetou nezastavěnost řešeného území. Akcentoval však, že k této změně v případě navrhovatelky přistoupila selektivně a diskriminačně.
Stěžovatelkou zdůrazněné kritérium dlouhodobé nezastavěnosti totiž platí minimálně zčásti i pro jiné rozvojové plochy, jejichž zastavitelnost v novém územním plánu zachovala, zejména Z12. Také další důvody, kterými stěžovatelka obhajovala svůj postup v případě pozemků navrhovatelky (nutnost zajištění dostatečné kapacity ČOV, základní občanské vybavenosti a dopravní dostupnosti, blízkost lesa), dopadají dle krajského soudu bezvýhradně minimálně ve stejné míře, někdy i přiléhavěji, na ostatní plochy, které však na rozdíl od pozemků navrhovatelky ponechala jako zastavitelné. Tyto skutkové závěry stěžovatelka nijak relevantně nesporuje, lze tak vycházet z toho, že se jedná o nesporné skutečnosti.“
Podle rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2025, čj. 7 As 10/2024 – 29.
Více našich článků k problematice územního plánování zde.