Krajský soud v Praze se vyjádřil k zajímavé otázce – použitelnosti stanoviska dotčeného orgánu, které tento vydal k předchozí územně plánovací dokumentaci. Jak soudci tuto věc zhodnotili?

Nový územní plán představuje jinou situaci než změna ÚP

Soud řekl: „Podle soudu však § 4 odst. 4 stavebního zákona na nyní řešený případ nedopadá. Nejedná se totiž o stanovisko dotčeného orgánu v „téže věci“, jak § 4 odst. 4 stavebního zákona vyžaduje. Stanovisko dotčeného orgánu, jehož se navrhovatelka dovolává, bylo vydáno v souvislosti s jiným (předchozím) územním plánem. Napadený územní plán není změnou toho dosavadního, ale zcela samostatným a nezávislým opatřením obecné povahy. Jak soud uvedl již výše, novým opatřením obecné povahy se dosavadní regulace předchozího územního plánu zcela odstraňuje, začíná takříkajíc „s čistým stolem“ a do práv dotčených subjektů tak zasahuje v celém rozsahu nově, neboť vše je otevřeno ke změnám…

Stanoviska dotčených orgánů v procesu územního plánování je tedy třeba vztahovat toliko na to opatření obecné povahy, k němuž bylo vydáno. Jeho právní účinky nelze nepřípustně prodlužovat (rozšiřovat) na zcela novou regulaci v nové územním plánu. Územní plány totiž jsou platnými po značně dlouhou dobu (na rozdíl od správních aktů). Ostatně, povinnost pro dotčené orgány vydat pro jednotlivé fáze pořizování územních plánů plyne bez dalšího přímo ze zákona (viz § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu), pořizovatel nemá možnost, aby o stanoviska dotčené orgány (s poukazem na § 4 odst. 4 stavebního zákona) nepožádal.

Dotčené orgány ani nemohou stanovisko nevydat. K novému územnímu plánu, resp. k jeho návrhu, k zadání či k návrhu zadání, vždy vydají buď vyhovující (pozitivní) či nevyhovující (negativní) stanovisko. Z toho je proto zřejmé, že plochy záboru zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu se při pořizování nového územního plánu podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vyhodnocují od znova a dotčený orgán může vydat odlišné stanovisko než, které vydal k předchozímu územnímu plánu.“

Dotčený orgán musí odchylku vždy odůvodnit

V konkrétním případě ale soud dodal: „Za situace, kdy odpůrkyně nenavrhovala funkční změnu navrhovatelčiných pozemků – územní plán se v tomto ohledu od toho předchozího nijak neodchyloval, byl dotčený orgán povinen vysvětlit, z jakého důvodu nelze dříve odsouhlasenou regulaci již nadále akceptovat. Důvod pro odchýlení se je třeba pečlivě odůvodnit objektivními věcnými okolnosti nastalými v rozmezí od vydání přechozího stanoviska dotčeného orgánu do vydání nového stanoviska dotčeného orgánu (především se bude jednat o objektivní změny poměrů v přírodě v daném území za dané období).“

Problém pro obce: nedostatečně odůvodněné stanovisko

Co měla obec dělat s vadným stanoviskem? Podle soudu toto: „Soud vnímá, že nezákonnost napadeného územního plánu způsobila vada stanoviska dotčeného orgánu, jehož obsah sama odpůrkyně ovlivnit nemohla. To ovšem nelze přičítat k tíži navrhovatelce. Ačkoliv odpůrkyně dotčený orgán požádala o přehodnocení jeho stanoviska, nebyly tím její možnosti vyčerpány. Jak plyne z § 4 odst. 8 ve spojení s § 51 odst. 1 stavebního zákona, kromě možnosti postupu podle § 5 správního řádu (pokusit se, umožňuje-li to povaha věci, o smírné odstranění rozporů) lze postupovat podle § 136 odst. 6 správního řádu, podle něhož při řešení rozporů mezi správním orgánem, který vede řízení, a správními orgány, které jsou dotčenými orgány, jakož i mezi dotčenými orgány navzájem, týkajících se řešení otázky, jež je předmětem rozhodování, se postupuje přiměřeně podle ustanovení o řešení sporů o příslušnost – nejblíže společně nadřízeným správním orgánem.

Odpůrkyně mohla iniciovat až tzv. dohodovací řízení mezi ústředními správními úřady (zde mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem životního prostředí). V případě bezvýslednosti dohodovacího řízení musí být zpráva o jeho průběhu spolu s návrhy jednotlivých ústředních správních úřadů ústředním správním úřadem, na jehož návrh bylo dohodovací řízení zahájeno, bez zbytečného odkladu předložena k řešení vládě. V něm mohla namítat, že stanoviska dotčených orgánů nejsou řádným podkladem pro napadený územní plán.“

Nedostatečně odůvodněné stanovisko může vést k nezákonnosti územního plánu

Při nápravě chyby se dle soudu musí postupovat takto: „Jelikož dotčený orgán pečlivě nevysvětlil, na základě jakých objektivních věcných okolností vydal stanovisko, jehož závěry jsou v rozporu s dřívějším náhledem vyjádřeným ve stanovisku ke Změně č. 2 předchozího územního plánu, aniž by se v napadeném územním plánu měnilo funkční zařazení dané plochy a odpůrkyně či navrhovatelka o to ani neusilovaly, je napadený územní plán v rozsahu vymezující plochu zemědělskou všeobecnou (AU) na pozemcích nepřezkoumatelný [srov. § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 101b odst. 4 s. ř. s.].

Proto jej soud v tomto rozsahu zrušil (výrok I. tohoto rozsudku). V dalším řízení bude úkolem odpůrkyně požádat dotčený orgán o nové stanovisko. Pokud setrvá na svém závěru, že nelze navrhovatelčiny pozemky ze zemědělského půdního fondu odejmut, musí v kontextu tohoto rozsudku takové stanovisko pečlivě odůvodnit tak, aby obstálo v kontextu závěrů, jež soud shora předestřel. V případě, že se odpůrkyni takového odůvodnění stanoviska dotčeným orgánem nedostane, bude muset zahájit postup podle § 136 odst. 6 správního řádu, a tedy v nejzazším případě iniciovat spor mezi ústředními správními úřady.“

Rozsudek KS Praha čj. 37 A 17/2024- 63 ze dne 2. 7. 2024.

Více našich textů k územnímu plánování zde.