V dnes vyhlášeném nálezu se Ústavní soud ČR vyjádřil k možnosti získat odškodnění za situace, kdy je sice trestní stíhání pozdějšího žadatele o odškodnění zastaveno (tedy odškodnění za nezákonné trestní stíhání), avšak z trestního řízení je zřejmé, že se pachatel (žadatel) protiprávního jednání dopustil.

V tomto článku přinášíme stručný rozbor uvedeného nálezu. V závěru pak vysvětlíme důvody, proč se závěry, které v dané věci Ústavní soud zaujal, nesouhlasíme.

Popis nezákonného trestního stíhání, za které je požadováno odškodnění

Stěžovatel byl ode dne 26. 1. 2003 trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu podvodu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011 bylo toto stíhání zastaveno z důvodu jeho promlčení. Městský soud dospěl k závěru, že jednáním stěžovatele a dalších obžalovaných nemohly být naplněny znaky trestného činu podvodu, nýbrž jenom trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. U tohoto trestného činu je jenom pětiletá promlčecí lhůta jeho trestnosti. Ta v daném případě uplynula a městskému soudu tedy nezbylo, než trestní stíhání stěžovatele a dalších obžalovaných zastavit. Soud však zároveň v odůvodnění uvedeného usnesení uvedl, že zjištěné skutečnosti umožňují „učinit závěr o tom, že obžalovaní (…) spáchali trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu ustanovení § 255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1997“.

Odškodňovací řízení

Stěžovatel se následně neúspěšně domáhal po státu náhrady škody vzniklé výše popsaným trestním stíháním. Prvostupňový (Obvodní soud pro Prahu 2 v rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 22 C 100/2012-31) i odvolací soud (Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. dubna 2014, č. j. 68 Co 101/2014-55) shodně dospěly k závěru, že nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání lze stíhanému (tedy stěžovateli) přiznat pouze za situace, kdy bylo trestní stíhání vedeno pro jednání dovolené, případně pro trestné jednání, kterého se nedopustil obviněný (stěžovatel).

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3719/2014. Nejvyšší soud přitom odkázal na svou judikaturu, v níž v opoře o smysl a systematiku zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zastává názor o vyloučení možnosti náhrady škody v případech, kdy je sice trestní stíhání zastaveno, avšak z trestního řízení je zřejmé, že se pachatel protiprávního jednání dopustil.

Usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3719/2014, je možné nalézt zde.

Ústavní stížnost

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv a svobod v ústavně nepřijatelném posouzení jeho nároku na náhradu škody způsobené jeho dlouholetým trestním stíháním. Nezákonnost předmětného stíhání dovozuje stěžovatel mimo výsledku, tedy jeho zastavení pro nemožnost stěžovatelova odsouzení, také ze skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení již od roku 1999 věděly, že stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu ustanovení § 255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona není z důvodu promlčení možné. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť se domnívá, že jím byla porušena celá řada jeho základních práv, zejména právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na spravedlivý proces.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15

Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2016 zamítl návrh stěžovatele, kterým se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3719/2014.

Dle Ústavního soudu nelze ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem „…aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny; takovým případem není situace, která nastala v projednávané věci, tedy stav, kdy byly teprve v průběhu trestního řízení na základě složitého a dlouhého dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které však na základě toho musely vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba věc posoudit podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné, když promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší.“ (str. 9-10 nálezu)

Dle Ústavního soudu nelze povinnost stěžovatele strpět trestní stíhání, v jehož rámci je složitým a rozsáhlým skutkovým dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, považovat za protiústavní (A to ani včetně peněžních nákladů, které v této souvislosti vznikají.).

Důvodem je, že každé trestní stíhání je vedeno pro určité jednání, a přestože je trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu. Podstatnou je v tomto směru skutečnost, že tato formální kvalifikace není pro další fáze trestního řízení nijak závazná a naopak jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením jednání.

Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost nahrazení tím způsobené újmy, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal.

Závěr

Závěr, ke kterému Ústavní soud ČR v citovaném nálezu došel je, že v určitých případech není nutné nahradit stíhané osobě újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, které nebylo zahájeno svévolně a nebylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle.

Dle našeho názoru se dá s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu polemizovat. Je pravdou, že nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované pod jiné ustanovení trestního zákoníku. V případě, kdy nedojde k odsouzení pro totéž trestní jednání (stejný skutek), subsumované pod jiné ustanovení trestního zákoníku, by však mělo dojít k odškodnění takto stíhané osoby.

Daná osoba se totiž podrobila trestnímu stíhání, stát měl k dispozici dostatek času i prostředků k vyšetření trestné činnosti, a pokud se mu nepovedlo pachatele odsoudit, měl by mu nahradit újmu, kterou mu vyšetřováním způsobil. Ústavní soud váže odškodnění na skutečnost, že osoba obviněná prokáže, že trestnou činnost nespáchala. Osoba obviněná však nemá povinnost prokazovat svou nevinu. Právě naopak, je nutno vycházet z presumpce neviny. Dle principu presumpce neviny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina.

„Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11) „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12) „Presumpce neviny je jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení v demokratickém právním státě. Dle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. […]Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci…“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14)

Obviněný tedy není povinen prokazovat nevinu. Stát je povinen prokazovat vinu. A pokud se mu to nepovede, mělo by následovat odškodnění. Stejně, jako je tomu v situaci, kdy věc byla následně kvalifikována jako přestupek (blíže k dané otázce viz článek Odškodnění za nezákonné trestní stíhání, kdy spáchaný skutek je nakonec kvalifikován jako přestupek).

Z nálezu III. ÚS 1391/15 však plyne, že pro nárok na odškodnění princip presumpce neviny neplatí, jelikož na osobu obviněnou je hleděno jako na osobu vinnou (tedy i osobu, které nenáleží odškodnění), dokud neprokáže svou nevinu. Takovýto závěr je v rozporu s judikaturou ÚS týkající se otázky presumpce neviny.

K danému případu lze také podotknout, že trestní stíhání neskončilo zprošťujícím rozsudkem, ale po stěžovateli podle našeho názoru nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy trestní stíhání (které proti němu bylo vedeno) skončilo, využíval opravné prostředky a požadoval zprošťující rozsudek.

Celý nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, je možné nalézt zde.