V jednom z dřívějších článků jsme informovali o odškodnění žadatele, který čekal 4 roky na vyřízení své žádosti o informace, ačkoliv zákonná lhůta je 15 dní. Radnice tehdy docílila natažení doby do této neuvěřitelné délky tím, že i přes opačný názor odvolacího orgánu, který jí věc opakovaně vracel, znova a znova odmítala informace poskytnout. V dnešním článku přinášíme informace o dalším podobném případu.

U Obvodního soudu pro Prahu 7 byla pod sp. zn. 14 C 65/2014 projednávána kauza jiného žadatele, který se dne 16. 3. 2013 obrátil, v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím, na Krajský úřad Středočeského kraje s žádostí o poskytnutí informací o výši platu a odměn ředitele tohoto krajského úřadu a jeho zástupce a o sdělení důvodů jednotlivých odměn v uplynulých dvou letech. Následně se roztočil kolotoč rozhodnutí správních orgánů, který se zastavil až dne 27. 11. 2015, kdy byla informace žadateli konečně poskytnuta. Proč to trvalo tak dlouho?

Krajský úřad totiž vydal postupně celkem 6x nezákonné rozhodnutí, kterým odepřel poskytnutí informace, a které bylo odvolacím orgánem (Ministerstvem vnitra) vždy zrušeno a vráceno krajskému úřadu k novému projednání. Kromě toho Ministerstvo vnitra 7x vydalo rozhodnutí, kterými vždy krajskému úřadu přikázalo, aby do 15-ti dnů ode dne doručení rozhodnutí žádost o poskytnutí informací vyřídil. To vše marně, k požadovaným informacím se žadatel namísto v zákonné lhůtě 15-ti dnů dostal až po více než dvou letech a osmi měsících.

Soud tvrdě zkritizoval bezdůvodný byrokratický kolotoč

Žadatel uplatnil nárok na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 7, který věc řešil, označil uvedený postup krajského úřadu jako nepřípustný a hraničící se šikanou, když i přes závazný právní názor odvolacího orgánu, který byl opakovaně vyslovován v jeho zrušujících rozhodnutích, krajský úřad stále bezdůvodně odpíral právo na požadované informace. Co se týče České republiky – Ministerstva vnitra, pak kritikou na jeho adresu soud rovněž nešetřil.

Konstatoval, že dohledová činnost ministerstva zcela selhala, neboť se spokojilo pouze s tím, že opakovaně rušilo rozhodnutí krajského úřadu, nečinilo však žádné kroky směřující k tomu, aby přimělo krajský úřad k vyvození personální odpovědnosti pracovníků, kteří svým opakovaným porušováním právních předpisů při rozhodování o poskytnutí informace způsobili, že za nezákonné a šikanózní jednání krajského úřadu bude muset být žadateli z peněz daňových poplatníků vyplaceno zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Svým postupem je tak dle soudu ministerstvo za vzniklou situaci spoluzodpovědné.

Odškodnění v horní hranici

Soud při stanovování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žadateli popsaným postupem krajského úřadu způsobena, vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 a stanovil jej v samotné horní hranici intervalu, s nímž se v uvedeném stanovisku počítá. Použití horní hranice odůvodnil zejména extrémní délkou řízení a tím, že postup krajského úřadu hraničil se šikanou žadatele. Žadatel tak ve výsledku obdržel zadostiučinění ve výši 75.000,-Kč za více než 2 roky a 8 měsíců trvající řízení. Celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 je dostupný zde. Oproti předchozímu případu, o kterém jsme informovali, a kde žadatel obdržel za 4 roky trvající řízení ve velmi podobné věci toliko 21.500,-Kč, se v tomto případě zadostiučinění jeví adekvátnější, kdy plně zohledňuje stanovisko Nejvyššího soudu.

Jak zastavit kolotoč?

Na závěr doporučení pro případ, že by se nám nechtělo čekat, až (nebo jestli vůbec) prvostupňový orgán požadovanou informaci konečně poskytne. Tím je žaloba ve správním soudnictví. Za normálních okolností by ji bylo možno podat až po vyčerpání všech opravných prostředků, tedy v tomto případě za situace, kdy by došlo k odepření poskytnutí informace správními orgány na obou stupních. Ostatně i zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve svém § 16 odst. 4 počítá s tím, že soud přezkoumává odmítnutí žádosti. Vzhledem k tomu, že však v praxi dochází rovněž k popsanému postupu, kdy si prvostupňový a odvolací správní orgán přehazují rozhodnutí tam a zpět, a žadateli tak ve výsledku není ku prospěchu ani skutečnost, že mu odvolací orgán opakovaně vyhovuje, zformovala se již judikatura soudů, která na problém reaguje.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 – 35, vyslovil názor, že pokud žalobce tvrdí konkrétní důvody nasvědčující tomu, že odvolací správní orgán postupoval při vydání zrušujícího rozhodnutí v rozporu se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím, a pokud soud zjistí, že takové důvody existují, nelze žalobu odmítnout jako nepřípustnou jen proto, že odvolací správní orgán žadateli formálně vyhověl, a rozhodnutí o odmítnutí žádosti, byť již poněkolikáté, zrušil, a tedy že opravné prostředky nebyly žadatelem vyčerpány. Žalobu by soud měl naopak projednat a věcně o ní rozhodnout.

„Signálem, že povinný subjekt a odvolací orgán nepostupují v souladu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, bude zpravidla opakované zrušení rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace rozhodnutím odvolacího orgánu a vrácení věci povinnému subjektu.“[1]

Není tedy již potřeba, aby byl žadatel při snaze o uplatnění svého práva nucen soupeřit se správními orgány v tom, kdo má větší trpělivost a vytrvalost, ale v případě opakující se situace rušení a odmítání jeho žádosti způsobem, který zde byl popsán, může tento kolotoč přerušit žalobou k soudu, který za splnění dalších podmínek ve věci rozhodne.

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 – 35, celý rozsudek dostupný zde.