Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2867/16, vyhlášeném 22. 11. 2017, rozhodoval o případu, v němž byl stěžovatel spolu s dalšími osobami Obvodním soudem pro Prahu 1 uznán vinným z pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžejním důkazem o vině stěžovatele byla výpověď svědka R., která byla jako neodkladný a neopakovatelný úkon provedena ještě před samotným zahájením trestního stíhání. Stěžovateli a jeho obhájce se tak samotného výslechu neměli možnost účastnit a nemohli tím pádem svědkovi ani klást jakékoliv otázky. Později svědek ještě v průběhu přípravného řízení zemřel.

Navzdory námitkám obhajoby, s nimiž se nijak nevypořádal, soud následně v průběhu hlavního líčení přečetl protokol o výpovědi svědka a nadále z ní vycházel. Stěžovatel námitku založenou na čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde je právo vyslýchat svědka zakotveno, a judikatuře Ústavního soudu, vznesl v průběhu hlavního líčení opakovaně, avšak vždy bez úspěchu. Stejně tak se s touto námitkou nijak nevypořádal ani odvolací soud. A při rozhodování o dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dokonce uvedl, že se soudy obou stupňů s touto námitkou „dostatečně a správně vypořádaly“.

Stěžovatel se tak obrátil až na Ústavní soud, neboť považoval za nedostatečný způsob, jakým se soudy s touto jeho námitkou vypořádaly. Pokud by se totiž soudy jeho námitkou zabývaly, musely by dle jeho názoru dospět k závěru, že výpověď svědka R. nemůže být stěžejním důkazem ve věci.

Ústavní soud uvedl, že při posuzování této otázky vychází primárně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že obviněný má právo na to, aby všechny důkazy v jeho neprospěch byly zásadně prováděny v jeho přítomnosti a při veřejném jednání při zohlednění jeho protiargumentů, tedy aby byla zajištěna kontradiktornost řízení.

Z tohoto pravidla však existují výjimky, přičemž takovou výjimkou je i situace, kdy je důkaz proveden v rámci přípravného řízení jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V takových situacích však musí být obviněnému dána v pozdějších fázích řízení příležitost, aby svědkovi kladl otázky a jeho výpověď zpochybňoval (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. prosince 2011, č. stížností 26766/05 a 22228/06, pod bodem 118). Situací, kdy obviněný neměl vůbec možnost svědka vyslechnout, se ESLP zabýval také v rozhodnutí Schatschaschwili v. Německo ze dne 15. prosince 2015, č. stížnosti 9154/10.

V těchto rozhodnutích dovozená kritéria nyní Ústavní soud shrnul do 3 navazujících kroků, které je nutné posoudit při řešení otázky, jestli je možné jako důkaz použít výpověď svědka, kterého obviněný neměl nikdy možnost vyslechnout. Těmito kroky jsou:

  1. Posouzení, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod.
  2. Hodnocení, jakou váhu tento důkaz měl – zda se jednalo o důkaz jediný, rozhodující či důkaz se značnou vahou.
  3. Posouzení, zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému.

A v závěru je ve světle těchto tří kroků nutno posoudit, zda je řízení jako celek možno považovat za spravedlivé.

Dále Ústavní soud připomněl, že soudy mají povinnost úplně, přesvědčivě a srozumitelně odůvodnit svá rozhodnutí, kdy v rámci tohoto řádného odůvodnění jsou povinny se mj. adekvátně, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení. V opačném případě totiž dochází k ústavněprávnímu deficitu srovnatelnému s tzv. opomenutým důkazem. Při tomto požadavku navíc nelze činit zásadní rozdíly mezi odůvodněními rozhodnutí v různých typech řízení (ať už půjde o řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku).

Při aplikaci těchto obecných pravidel na řešený případ Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze klást k tíži orgánům činným v trestním řízení, že svědka nebylo možné vyslechnout i v hlavním líčení a jeho výslech byl proveden pouze v podobě tzv. neodkladného úkonu v rámci prověřování. Nemožnost pozdějšího výslechu svědka v hlavním líčení totiž byla příčinou objektivní skutečnosti, kterou je svědkova smrt.

Přečtení výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnou, však představuje potenciální zásah do práv na spravedlivý proces. Soud tak měl být při provádění a hodnocení důkazu zvýšeně obezřetný a pečlivě zvážit, zda bylo znevýhodnění obviněného spočívající v absenci možnosti klást svědkovi otázky a jeho výpověď rozporovat určitým adekvátním způsobem vyváženo. Jedině v případě, že takto čtení výpovědi vyváženo bylo, je možné čtení výpovědi bez zásahu do práva na spravedlivý proces obviněného připustit.

Nalézací soud se však s námitkami obviněného nijak nevypořádal a nereagoval ani na relevantní judikaturu Ústavního soudu, kterou stěžovatel uváděl. Stejně tak soud odvolací, který sice v odůvodnění uvedl argumentaci obviněného, avšak sám se s ní následně adekvátně nevypořádal, neboť pouze s odkazem na ustanovení trestního řádu uvedl, že přečtení výpovědi zemřelého svědka je obecně přípustné. Tato pochybení nijak nenapravil ani dovolací soud, který pouze konstatoval, že jde o procesní námitky, se kterými se nižší soudy dostatečně vypořádaly.

Ústavní soud tak ve světle výše uvedených kritérií uzavřel, že pro nepřítomnost svědka v tomto případně jednoznačně existoval dostatečný důvod. Co se týče váhy, kterou výpověď svědka měla, obecné soudy konstatovaly, že šlo o významný důkaz, do něhož zapadají další provedené důkazy. Z napadených rozhodnutí však nebylo možné seznat, zda byly obviněnému poskytnuty dostatečné procesní záruky s ohledem na váhu výpovědi svědka a také zhodnocení, zda je řízení jako celek možno považovat za spravedlivé. Přitom právě existenci dostatečných procesních záruk považoval Ústavní soud za rozhodnou.

Soudy tak zasáhly do základních práv obviněného (práva na spravedlivý proces obviněného, resp. do jeho práva vyjádřit se k prováděným důkazům a do práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě), která jsou mu garantována článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné zde.

Michal Staněk