Přinášíme rozbor nálezu Ústavního soudu z roku 2014, který je sice staršího data, ale je stále aktuální. Týká se totiž příspěvků na Facebooku užitých pro účely trestního řízení. Spolu s nárůstem popularity sociálních sítí se Facebook stává platformou obsahující velké množství údajů o osobách, které jsou např. podezřelými ze spáchání trestného činu. Logickým důsledkem toho je, že se orgány činné v trestním řízení stále častěji svou činností zaměřují právě na sociální sítě, které mohou obsahovat údaje způsobilé objasnit trestný čin. Na druhé straně je ale zejména Facebook stále více jedním ze zásadních prostředků, kterými člověk komunikuje s okolním světem, se svými známými a přáteli a prostřednictvím kterého sdílí velké množství soukromých až intimních údajů. Přístup k údajům na Facebooku a jejich následné použití pro účely trestního řízení tak může být velkým zásahem do práva na soukromí.

Pořádková pokuta za nadávky na Facebooku

Stěžovatel byl vyšetřován pro trestný čin ohrožování výchovy dítěte, konkrétně nezletilého L. K (poškozený). Na svém Facebookovém profilu poškozený sdílel příspěvek urážející policistu, který stěžovatele vyšetřoval pro výše zmíněné podezření z trestného činu. Tento příspěvek stěžovatel okomentoval slovy „at tahne do *****“ (s hvězdičkami). Kromě toho stěžovatel na svém profilu zveřejnil dva vtipné obrázky mířené proti tomuto policistovi, které mj. souhlasně okomentoval T. B. (svědek).

Na základě toho byla stěžovateli usnesením Policie ČR udělena pořádková pokuta ve výši 10 tis. Kč s odůvodněním, že svým jednáním na sociální síti Facebook před poškozeným a ostatními svědky snižoval autoritu policejního orgánu, ohrožoval důvěru v jeho činnost a snižoval vážnost a důstojnost jeho funkce. V usnesení Policie ČR také např. uvedla, že nebyl-li stěžovatel spokojen s postupy policejního orgánu, měl využít svých práv daných trestním řádem (např. stížnost a podněty nadřízenému policejnímu orgánu), a ne své názory popisovat pomocí sociální sítě Facebook. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k soudu, který pořádkovou pokutu snížil na 5 tis. Kč.

Byla pořádková pokuta na místě?

Pořádkovou pokutu je možné podle trestního řádu uložit tomu, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona. Pořádkovou pokutu do výše 50 tis. Kč může uložit předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Otázka tedy byla, zda lze uložit pořádkovou pokutu i za příspěvky na Facebooku.

K tomu Ústavní soud dodal, že účelem pořádkové pokuty je zajistit nerušený a důstojný průběh trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. V tomto případě příspěvky na Facebooku řízení žádným způsobem neohrožovaly, a naopak stěžovatel s policí řádně spolupracoval (dokonce dobrovolně vydal svůj mobilní telefon). Pořádková pokuta by byla na místě např. v případě, pokud by se stěžovatel choval k policejnímu orgánu urážlivě v rámci výslechu. Urážlivé příspěvky na Facebooku navíc dle Ústavního soudu nedosahují závažné intenzity.

Z rozhodnutí soudu je také zajímavý podivný způsob vyjádření se k námitkám stěžovatele, že předmětné urážlivé výroky na stranu policistu nenapsal on. K tomu soud dodal, že příspěvky mohl napsat jen ten, kdo měl znalost o případu a že Facebookový účet je chráněn heslem, a proto je vyloučeno, aby předmětné výroky napsal někdo jiný.

Policie se k Facebookovým příspěvkům dostala nezákonně

Zajímavější částí tohoto nálezu Ústavního soudu je část týkající se povahy Facebooku. Obvodní soud v Praze 9 označil Facebook za sociální síť, která není určena privátní komunikaci a pokud se někdo rozhodne tuto službu využívat, musí nést s tím spojené následky. Ústavní soud s tímto názorem nesouhlasí, a naopak si je vědom možností nastavení soukromí, které Facebook umožňuje.

Uživatel se totiž může rozhodnout, zda ke komunikaci použije soukromý chat nebo svoji zeď, kam umisťuje příspěvky. Příspěvky na této zdi lze navíc zpřístupnit pouze pro určitý okruh osob. Na Facebooku tak existují jak veřejné údaje o uživateli a jeho komunikace, ke kterým mají orgány činné v trestním řízení přístup, tak údaje a komunikace soukromé, do kterých může být zasahováno v souladu s právními předpisy za současného respektu k základním právům osob. Tímto právem je obecně právo na soukromí a s tím spojená práva.

Aby mohl policejní orgán zasáhnout do takového práva osoby, je třeba dodržet zákonný postup upravený trestním řádem. Policie tvrdila, že údaje o facebookové komunikaci jí byly dobrovolně poskytnuty jedním ze svědků. Ten měl údajně policii zpřístupnit svůj Facebookový profil, prostřednictvím kterého se policie k předmětným příspěvkům dostala. Toto však nebylo policií prokázáno a nevyplývalo to z vyšetřovacího spisu. Z nálezu však vyplývá, že tyto příspěvky byly určeny pouze pro určitý okruh osob (nikoliv veřejně pro všechny), a tvořily tak jakýsi soukromý prostor stěžovatele. Proto aby mohla policie tyto příspěvky použít proti stěžovateli, potřebovala souhlas soudu z důvodu narušení ochrany soukromí.

Ústavní soud se zde nicméně podle našeho názoru nesprávně zabýval aplikací § 88a trestního řádu, který upravuje přístup k tzv. provozním a lokalizačním údaje (údaje o komunikaci). V tomto konkrétním případě však by však dle našeho názoru spíše připadal v úvahu souhlas soudu podle § 158d odst. 3 jako souhlas ke sledování osob a věcí, neboť příspěvky na FB představují obsah komunikace, a nikoliv údaje o komunikaci.[1]

Závěr

Jak vyplývá z tohoto nálezu, údaje na Facebooku mohou mít buď soukromou nebo veřejnou povahu s ohledem na nastavení soukromí. Má-li uživatel nastavenou viditelnost svých příspěvků pouze pro omezených okruh osob, je třeba za účelem použití těchto informací pro účely trestního řízení souhlasu soudu. S nálezem Ústavního soudu nelze nesouhlasit, a to zvlášť s ohledem na význam sociálních sítí v životě člověka. Proměny společenského života lidí a způsobů komunikace s ostatními by se dle nás měl odrazit i v právní úpravě odnětí mobilního telefonu nebo počítače a následného těžení a analyzování dat na těchto zařízeních obsažených. Postup, kdy je za tímto účelem třeba souhlasu soudu, nedávno přijaly například USA.

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13, je dostupný zde.

Jaroslav Hroch

[1] Viz stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 SL 760/2014.