Ústavní soud se tento týden v rámci svého rozhodování opět zabýval zajímavou a pro praxi důležitou právní otázkou, a sice výkladem pojmu „osoba blízká“. Prostoru pro vyjádření k této problematice se mu tentokrát dostalo v řízení o ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka bránila proti pokutě, která jí byla uložena z důvodu odepření podání vysvětlení v rámci přípravného trestního řízení.

Skutkový základ věci

Stěžovatelka byla policií předvolána k podání vysvětlení v rámci prověřování trestného činu. V průběhu tohoto vysvětlení využila svého práva zaručeného ústavou (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práva a svobod) i zákony (§ 100 odst. 2 trestního řádu) a odmítla v dané věci vypovídat, se zdůvodněním, že by svou výpovědí mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání osobě blízké. Za osobu blízkou přitom stěžovatelka v konkrétní věci označila jak osobu poškozenou, tak i podezřelého, jelikož oba byli její přátelé. Se stejným zdůvodněním odepřela stěžovatelka výpověď také na základě druhého předvolání ve věci.

Policejní orgán shledal opakované vysvětlení stěžovatelky nedostatečným a nedůvodným a uložil jí pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že stěžovatelka není k zúčastněným osobám (podezřelému a poškozené) v poměru rodinném ani natolik podobném, aby mohla pociťovat jejich újmu jako újmu svoji vlastní, a ty osoby tedy ve vztahu k ní nelze považovat za osoby blízké, u nichž je odepřený výpovědi možné.

S postojem policie se posléze ztotožnil také Okresní soud v Plzni, když rozhodoval o stížnosti podané stěžovatelkou. Ten argumentoval, že existence poměru ke svědkovi musí být opřena o objektivní skutečnosti a daný poměr musí existovat v době výslechu, přičemž znakem toho, že se jedná o osoby blízké, je okolnost, že jsou spolu v kontaktu. Tento znak pak Okresní soud v Plzni v případě stěžovatelky neshledal, jelikož kontakt mezi stěžovatelkou a oběma zúčastněnými osobami neshledal dostatečně pravidelným a intenzivním.

K pojmu osoba blízká

Stěžovatelka od počátku konstantně tvrdila, že se s poškozenou zná celý život, prakticky už od školky. Nejen ona, ale obě zúčastněné osoby jsou pak její dlouholetí kamarádi a rodinní přátelé, s nimiž její rodina trávila podstatnou část volného času, věnovali se společným aktivitám, jezdili spolu na dovolené apod. Tato svá tvrzení stěžovatelka shrnula s tím, že se zúčastněnými osobami prožila víc než se svou vlastní rodinou.

V tomto směru se hodí připomenout, že pojem „osoba blízká“ definuje jak trestní zákoník, tak občanský zákoník. Trestní zákoník (§ 125) uvádí, že osobou blízkou se rozumí „příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.“

Občanský zákoník (§ 22 odst. 1) obsahuje definici téměř totožnou, když uvádí, že osobou blízkou je „příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“

V obdobném smyslu je pak v rámci trestního řádu (§ 100 odst. 2) definována situace, kdy je svědek oprávněn odepřít výpověď, a to „jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.“

S ohledem na uvedené tedy bylo rozhodující, zda tvrzení přátelský vztah mezi stěžovatelkou a straně jedné a poškozenou a podezřelým na straně druhé zapadal do citovaných definic či nikoliv.

Ústavním soud: Přátelství může být silnější než rodinné vazby

Stěžovatelka se proti oběma uvedeným rozhodnutím bránila ústavní stížností. Přestože samotná částka pokuty, která jí byla uložena, nebyla z jeho pohledu shledána vysokou, Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení této stížnosti, a to z důvodu existence kolize mezi základním právem na odepření výpovědi a legitimním zájmem státu na objasňování a vyšetřování trestných činů.

Po zrekapitulování výše citovaných zákonných definic Ústavní soud konstatoval, že o osoby navzájem blízké (není-li mezi nimi vztah rodinný) se jedná pouze tehdy, existuje-li mezi nimi vztah citový, a to tak silný, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. Zda se o takový vztah skutečně jedná či nikoliv je pak podle něj nutno v každém individuálním případě bedlivě zkoumat. Existenci takto blízkého vztahu přitom musí svědek řádně vysvětlit a přesvědčivě odůvodnit, přičemž se u tohoto vztahu vyžaduje vyšší intenzita, než jen obvyklá mezilidská soudržnost a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat.

Ústavní soud tak uznal, že hluboký přátelský vztah pod křídla definice pojmu „osoba blízká“ zapadá, když přímo uvedl, že „je však obecně známou pravdou, že přátelství může v některých případech představovat stejně pevné anebo dokonce i silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů. V této souvislosti lze připomenout i známé rčení, podle kterého si nikdo nevybírá vlastní rodinu, nýbrž právě své přátele.“ Tímto byl ze strany Ústavního soudu podtržen právní názor, který je v rovině právní teorie akcentován již dlouhodobě.

S ohledem na konkrétní věc stěžovatelky pak Ústavní soud dále uvedl, že „[o]kolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedná o blízký vztah, jak chybně dovodil okresní soud. Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají. Z reálného života (a koneckonců třeba i z krásné literatury) jsou ostatně dobře známy velmi pevné přátelské vztahy (‚přátelství na celý život‘), byť se dané osoby z rozličných důvodů třeba i řadu let či desetiletí neviděly. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.“

Ústavní soud tedy konstatoval, že stěžovatelka poukázala na konkrétní okolnosti dokládající těsný přátelský vztah s poškozenou i podezřelým. Dále pak rovněž souhlasil se stěžovatelkou v tom, že nemohla důvody odepření výpovědi přesněji vysvětlit, protože již samotným vysvětlením by mohla tyto osoby blízké vystavit nebezpečí trestního stíhání. Uložením pořádkové pokuty z důvodu odepření výpovědi (na kterýžto postup měla stěžovatelka naopak za daných okolností právo) tak došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv.

Dopady nálezu a jeho přesah do jiných právních odvětví

Ústavní soud v předestřeném nálezu formuloval právní názor, kterýžto napříště poslouží coby zásadní aplikační ukazatel pro jiné obdobné případy, v nichž budou napříště orgány činné v trestním řízení a soudy postupovat v jeho intencích. Přestože byla tato otázka řešena ve vztahu k trestnímu řízení, právní názor ústavního ohledně interpretace pojmu „osoba blízká“ má výrazný přesah nejen nad rámec konkrétního případu, ale také do jiných právních odvětví.

S pojmem „osoba blízká“ je operováno v celé řadě dalších situací. Mezi mnohými případy lze uvést, že osoby blízké zemřelému mají právo nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace, o čemž jsme hovořili v jednom z našich článků zde. Osobám blízkým dále např. vzniká nárok na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví, o čemž je rovněž pojednáváno v manuálu zpracovaném naší advokátní kanceláří. Je možno zmínit rovněž to, že osoba blízká je oprávněna podat návrh na prohlášení osoby za nezvěstnou podle § 66 odst. 2 občanského zákoníku.

V těchto uvedených a řadě dalších případů díky současnému nálezu Ústavního soudu nebude již do budoucna sporu o tom, zda je za osobu blízkou těšící se daným oprávněním možno považovat také blízké přátele a za jakých podmínek.

Plný text nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, je dostupný zde.

 

Martin Bína, Ivo Keisler