Ústavní soud se zabýval stížností stěžovatele, který byl uznán vinným ze spáchání přečinu povinnosti při správě cizího majetku. Trestného činu se měl stěžovatel v postavení náměstka ministra financí dopustit iniciací a zadáním dvou veřejných zakázek v celkové ceně 1.464.399,18 Kč, jejichž předmětem bylo zpracování právních analýz týkajících se postupu ministerstva financí po vyhlášení nálezu Ústavního soudu o regulaci hazardu (nález ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13), a následným uzavřením smluv s Institutem kontroly, o. p. s., a advokátní kanceláří Weil, Gotshal & Manges, s. r. o. jako zpracovateli těchto analýz.
Ústavní soud nepopírá, že v daném případě lze pochybovat o racionalitě a hospodárnosti počínání stěžovatele. Je však jednání stěžovatele hodnotit jednak v tehdejším „dobovém“ kontextu (viz zejména ministrem financí zdůrazněný pokyn vyžadovat externí stanoviska s ohledem na čerstvé kauzy na jiném ministerstvu) a jednak s přihlédnutím k zásadě dovozování trestní odpovědnosti jako ultima ratio. Jinak řečeno, ne každé neracionální či nehospodárné jednání je nutně i jednáním, které by mělo být postiženo trestněprávními nástroji. Pokud by totiž tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně „jednou nohou ve vězení“, což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti a ke zlidovění rčení, podle kterého „kdo nic nedělá, ani nic nezkazí.“ Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě, po vyloučení možnosti postihů jiných (správních, pracovněprávních či civilněprávních).
(Klikněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti).
Nález Ústavního soudu ze dne 24. září 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19, je dostupný zde.