Nikdo z těch, kdo procitli hned zjara a ani ti, kdož se z hořkého snu probudili postupně až během léta nebo s příchodem druhé kovidové „normalizace“, by neměl zapomenout, jak ostudnou roli sehrál a ještě sehraje současný Ústavní soud.

Až Hamáček s dramatickým výrazem v otylé tváři navleče červenou mikinu a nad mrtvolou České republiky se začnou slétat nikým nekontrolovatelní supi,  vězte, že jsou zde lidé, kteří jsou přímo a nezpochybnitelně odpovědni za to, že dnes trpíte, že je vám psychicky zle, že vám stát způsobuje mučivé útrapy, že možná nemáte z čeho platit účty, že jste přišli o podnikání, které jste opečovávali málem jako vlastního potomka, že se vaše děti dusí ve škole s rouškou a jsou nuceny modlit se k neexistujícímu život zachraňujícímu prostředku. Vězte, že tady je pár těch, komu můžete přímo vyčítat, že jste se stali obětí mistrně sehraného dramatu. Jsou zde ti, kdo můžou za zničenou budoucnost a za obrovský dluh, který na nás na všechny uvalila vláda, aniž by se zeptala. Jsou zde ti, kvůli kterým se lidem nedostává zdravotní péče, nemají-li pozitivní jakýsi směšný a neprůkazný test, a kvůli kterým existuje vážná hrozba, že děti budou mít velmi nekvalitní vzdělání.

Za to, že si vláda dělá, co chce, že veřejná správa zvlčela a nerespektuje nic a nikoho, že jsou lidé zavíráni bez důvodu do karantén mohou ústavní soudci. To oni se na jaře vysmáli lidem a řekli, že vyhlášení nouzového stavu je jen jakési nepřezkoumatelné politické rozhodnutí. To oni drze ukázali občanům, které vyděsily zavřené hranice, vztyčený prostředník. To oni před pár dny znovu v rozhodnutí Pl. ÚS 90/20 potvrdili, že zákaz vycestovat a opustit republiku vůbec ničemu nevadí. To na ně si ukažte prstem a řekněte to všem, které trápí, že ztratili lidskost, hodnotu a život.

Ústavní soudci se navíc tváří, že je pořád všechno v nejlepším pořádku. Je pravda, že v jejich slonovinové věži, na otcovských dovolených (koho by zajímalo zásadní utrpení lidí, když můžete v pětašedesáti zrovna pyšně vozit kočárek s potomkem) a se zajištěným vysokým příjmem tomu tak jistě je. Z této pozice si mohou dovolit rozdávat panské rady, tvářit se moudře a uznale, soucitně a milostivě. Nevěřte jim ale ani slovo. Všechno jsou jen klišé. Abyste blíže pochopili, proč v tomto státě nefunguje justice, stačí si přečíst filipiku, kterou sepsal pro ministryni Benešovou její dlouhodobý „kámoš“ ústavní soudce Fenyk. Ano, ten Fenyk, který na nás, kteří jsme se postavili za lidská práva, podal kárný podnět téže ministryni Benešové. Stačil k tomu telefonát? Poslal to e-mailem? Nevíme, soudci to odmítají sdělit.

Až bude někdo přemýšlet, proč justice prožívá krizi a proč jí lidé absolutně nevěří, podívejte se na rozhodování v době kovidí. Nic tristnějšího a smutnějšího nenajdete: tolik lži, falši a podvodů. Soudy, které nepokrytě straní krajským hygienám a ministerstvu. Posledním a jediným ostrůvkem naděje zůstává Nejvyšší správní soud. Ten spravedlivě rozhodl, že ministerstvo se nepoctivě snažilo znemožnit občanům, aby se bránili proti nesmyslným a protizákonným mimořádným opatřením (aktuálně hlavně těm rouškovým, ale vbrzku i těm, které zavřou školy a hospody a jiné podnikání). Ještě není ale vůbec vyhráno. Boj o roušky a vše ostatní ještě bude dlouhý a drsný.

Věříme, že mezi soudci musí být velmi silní a schopní lidé. Bohužel je mezi nimi i mnoho slabochů, kteří hledí jen na sebe a svůj strach. Pevně doufáme, že po koronaviru bude svět jiný, ale zvítězí pravda. Se soudci, kteří se nedokáží postavit za spravedlnost, se snad rozloučíme a na jejich místa přijdou lidé, kteří rozumí tomu, co je podstatou demokracie.

Dnes si mnoho lidí klade otázku, zda jejich životy nemají žádnou hodnotu. Zda je možné je zničit, nevratně poškodit a zdecimovat ve jménu jakéhosi boje s virem. Tito lidé se oprávněně ptají, jestli je možné zničit společnost pro to, abychom zachránili, byť pár tisíc životů. Společnost ale nejsou jen ti, kteří podlehnou nějaké nemoci s pozitivním testem na koronavirus. Společnost jsme my všichni, miliony lidí, kteří potřebují nezbytně nutně jít dál, kteří potřebují žít tak, aby jejich dny nebyly proplýtvány. Nemůžeme v zájmu ochrany několika lidí zničit všechny. Je to nelogické, nedává to žádný smysl a není to ani naší povinností. Ano, musíme chránit slabší, ale nikdy a v žádném případě přímo na úkor nás samých. Tuto hranici jsme ale už překročili. Kvůli neschopnosti a nelidskosti ústavních soudců jsme se dostali na pokraj občanské neposlušnosti a možná i nepokojů a tvrdého střetu.

Nicméně ústavním soudcům můžeme i poděkovat. Jejich nehorázný postoj dokázal z dobrých lidí vymáčknout to nejlepší. Jsou aktivní, bouří se, brojí za práva a nehodlají sklopit hlavu a podvolit se, zahalit si obličej a slepě následovat hloupé vůdce. Projevili to, co je charakteristické pro naši kulturu – odvahu bít se za nezpochybnitelné hodnoty. Koneckonců – děkujeme vám, ústavní soudci. Vrátili jste nám sílu a odpovědnost. Milí ústavní soudci, my už proti vám dávno nestojíme sami a nikdy jsme ani nestáli. Za našimi stížnostmi a křikem byli tisíce a miliony lidí. Státu už se nikdy nepodvolíme. My se nevzdáme a nikdy se nás, občanů, nezbavíte, i když na nás budete sebedrzejší a sebearogantnější.