Nejvyšší správní soud často rozhoduje o zajímavých aspektech územního plánování. Nejinak tomu bylo v případě obce Dolany.  Jeden z pozemků se podle starého územního plánu nacházel v nezastavitelné stabilizované ploše zemědělského půdního fondu, nový územní plán ho pak přeřadil do plochy územní rezervy pro venkovské bydlení.

Majitelce to ale nebylo dost, protože si představovala, že by měla mít možnost stavět co nejdříve. Proto se obrátila na Krajský soud v Ostravě a jejím hlavním argumentem bylo, že měla legitimní očekávání, že pozemek bude zastavitelný, protože jí představitelé obce přislíbili, že se bude stavět. Navíc měla k dispozici územní souhlas s realizací kanalizační přípojky (obec zrovna realizovala kanalizaci) – ten měl představovat limit pro regulaci obsaženou v územním plánu.

Územní rozhodnutí jako limit územního plánu

Co řekl Nejvyšší správní soud? Je faktem, že obecně platí, že územní rozhodnutí (nebo podobný akt) je limitem pro územní plán: „K první kasační námitce týkající se limitů využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona Nejvyšší správní soud připomíná svou ustálenou judikaturu. K této otázce se vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012 – 139, publ. pod č. 2742/2013 Sb. NSS, následovně: „územní rozhodnutí (i stavební povolení) vydaná v určitém území představují tzv. limit využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona.

Podle tohoto ustanovení musejí být limity využití území obsaženy v územně analytických podkladech, které jsou podle § 25 stavebního zákona podkladem k pořizování územně plánovací dokumentace. Koncept územního plánu tak musí respektovat vydaná pravomocná územní rozhodnutí a stavební povolení (…) Není tedy možné, aby se obec prostřednictvím vydání územního plánu snažila ‚odstranit‘ účinky již dříve pravomocných územních rozhodnutí.

Odlišný, než shora provedený výklad dotčených zákonných ustanovení, by mohl vést ke zcela absurdním důsledkům, kdy by se již například několik let řádně umístěné, povolené a zkolaudované stavby dostaly do rozporu s územním plánem, a pro tento rozpor by musely být odstraněny, resp. by byly považovány za nezákonně umístěné a postavené.

Takový přístup by byl v příkrém rozporu s principem právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře. (…) Pokud není stavební úřad oprávněn v rámci stavebního řízení posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací, jež byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí, tím spíše mu nemůže příslušet posuzování souladu stavby s územně plánovací dokumentací, která nabyla účinnosti až po vydání rozhodnutí o umístění stavby.“ Z uvedeného vyplývá, že přijetí nového územního plánu nemůže mít vliv na již vydaná (pravomocná) územní rozhodnutí.“

Existence kanalizace a přípojky neznamená nárok na zastavitelnost pozemku

Nejvyšší správní soud si ale nemyslí, že by pouhý územní souhlas pro přípojku, která ani není napojena na stavbu rodinného domu, byl důvodem pro změnu územního plánu: „V projednávané věci však souhlas s kanalizační přípojkou, která není napojena na konkrétní stavbu rodinného domu, neurčuje povahu území, jako by tomu bylo např. u rozhodnutí o umístění stavby. Není proto ani limitem využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona, který by bránil přijetí napadené podoby územního plánu. Nejvyšší správní soud musí proto přisvědčit krajskému soudu a současně odmítnout tvrzení stěžovatelky, že závěry krajského soudu jsou nepřezkoumatelné.

Splaškovou kanalizaci a kanalizační přípojku, které již získaly územní souhlas, je nezbytné zohlednit v novém územním plánu, který nemůže změnou využití území usilovat o jejich odstranění. Zcela jinou věcí je však dovozovat z existence kanalizace a kanalizační přípojky nárok na zařazení pozemku do zastavitelné plochy, který by měl povahu limitu využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona; takový závěr nemá vzhledem k povaze územního plánu žádnou právní oporu… Ani územní souhlas se splaškovou kanalizací a kanalizačními přípojkami, ani jejich následná realizace rovněž nemohly založit legitimní očekávání stěžovatelky ve vztahu k zařazení jejího pozemku do zastavitelné plochy.

Nejvyšší správní soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s argumentací krajského soudu, neboť územní souhlas nijak nepředjímal nutnost další výstavby, resp. potřebu měnit územní plán. Pokud se stavební úřad v územním rozhodnutí dopustil chyby, které si byla stěžovatelka vědoma, tak jí takové pochybení úřadu nemohlo založit legitimní očekávání, jelikož stěžovatelka zjevně nebyla v dobré víře, že její pozemek je vymezen jako zastavitelná či zastavěná plocha. Smlouva o smlouvě budoucí o bezúplatném zřízení věcného břemene, ve které není žádná zmínka o možnosti v budoucnu pozemek zastavět, rovněž zjevně nemohla založit legitimní očekávání na straně stěžovatelky.“

Ani příslib úřadu nemůže založit nárok na zařazení plochy mezi zastavitelné

Důležitý pro celou věc podle NSS nebyl ani příslib obce, že bude pozemek zastavitelný: „Jak správně uvedl krajský soud, příslib zařazení pozemku do zastavitelné plochy není s to založit právní nárok na takové zařazení. Není tedy rozhodné, zda k němu došlo, či nikoli, neboť z něj nemůže vzniknout legitimní očekávání, a to z důvodů řádně objasněných krajským soudem v bodě 129 napadeného rozsudku.

Přijímání nového územního plánu je komplexní proces, podílí se na něm mnoho subjektů, přičemž hlavní odpovědnost leží na voleném zastupitelstvu obce, tedy na zastupitelích, kteří se politicky odpovídají se svým voličům; jakékoli neformální ujištění ze strany stavebního úřadu, který vykonává přenesenou působnost státní správy, je proto nerelevantní a nezpůsobilé založit legitimní očekávání. Další dokazování, mj. výslech jednatele stěžovatelky, je tedy zcela bezpředmětné.“

Zpracováno podle rozsudku NSS č. j. 2 As 176/2019 – 37 ze dne  29. 7. 2021, dostupné na www.nssoud.cz

Další judikaturu správních soudů najdete např. v našem souhrnu Obec u soudu nejen s územním plánem – výběr z rozsudků 9/2021— 8/2022