Nejvyšší správní soud rozhodoval zajímavý spor o pozemních komunikacích. Jádrem sporu byl § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, který zní takto:

Pozemky veřejných prostranství

(1) Nejmenší šířka veřejného prostranství, jehož součástí je pozemní komunikace zpřístupňující pozemek bytového domu, je 12 m. Při jednosměrném provozu lze tuto šířku snížit až na 10,5 m.

(2) Nejmenší šířka veřejného prostranství, jehož součástí je pozemní komunikace zpřístupňující pozemek rodinného domu, je 8 m. Při jednosměrném provozu lze tuto šířku snížit až na 6,5 m.

Otázkou bylo, zda se ustanovení aplikuje jako podmínka pro umístění stavby na přilehlých pozemcích, nebo jde o pravidlo pouze pro novou parcelaci území. Nebudeme vás napínat – Nejvyšší správní soud souhlasil s názorem správních orgánů a krajského soudu, že toto ustanovení se neuplatní pro umisťování staveb v území, kde šířka komunikace je již historicky dána. V tomto článku se podíváme na jeho bližší argumentaci.

NSS k šíři veřejného prostranství

Soud se domnívá, že § 22 se netýká umisťování staveb, ale reguluje jen a právě veřejné prostranství: „V prvé řadě je nutno zmínit, že samotný text § 22 vyhlášky č. 501/2006 nijak nenaznačuje, že by se mělo jednat o podmínku pro umístění stavby na přilehlých pozemcích. Text pouze stanoví nejmenší šířku veřejného prostranství, které umožňuje přístup k pozemkům pro bytový dům, respektive rodinný dům. Jeho účelem je regulace právě pouze veřejného prostranství. Nestanovuje, co se má dít, či nemá dít na stavebních pozemcích v okolí veřejného prostranství…

Byť tedy krajský soud neúplně uvedl, že název hlavy, jejíž součástí je § 22, je požadavky na vymezování pozemků, tak s jeho závěrem, že systematický výklad svědčí pro to, že § 22 vyhlášky neupravuje podmínku pro umisťování staveb, Nejvyšší správní soud souhlasí… Nicméně pokud by šíře prostranství v § 22 měly platit obecně jako podmínka pro umisťování staveb, tak by v historicky úzkých ulicích nebylo možno povolit žádnou výstavbu ani přestavbu domů. Pokud by ulice byla užší než 6,5 m nešlo by povolit ani rodinný dům.“

NSS vše shrnul takto: „Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že § 22 vyhlášky č. 501/2006 nestanovuje podmínku pro umisťování staveb na přilehlých pozemcích. Limity pro stavbu jsou primárně stanoveny územním plánem, a nikoliv šíří existující komunikace. Zde pouze § 20 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 stanoví podmínku pro pozemek, aby mohl být stavebním, dopravní napojení na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou pozemní komunikaci.“

NSS a charakter zástavby

Žalobci namítali, že se do lokality nehodí bytový dům, neboť okolo tak velké domy nejsou. NSS k tomu dovodil: „Na nyní posuzovaný případ se uplatní územní plán obce Řevnice z roku 1997 ve znění změny č. 2 z roku 2009. Pozemek, na kterém má být realizována stavba, se nachází v lokalitě městského centra. Z územního plánu nijak nevyplývá, že by na tomto pozemku byla umožněna pouze výstavba rodinných domů. Podle čl. 02 odst. 2 textové části územního plánu se v ploše městského centra předpokládají převážně změny staveb a využití, stavby nové jako náhrada staveb stávajících, a spíše v omezeném rozsahu zahušťování stávající struktury.

Všechny tyto zásahy budou posuzovány zejména z hlediska umocnění, podpoření a rozvinutí městského charakteru, jakož i jeho případného obohacení a posílení celkové kulturnosti… Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává, že účelem požadavku na zachování urbanistické a architektonické hodnoty zástavby není vyloučení jakékoliv změny v dané lokalitě. Účelem je vyloučit stavby, které se zásadním způsobem charakteru zástavby v lokalitě vymykají. K tomu však z výše uvedených důvodů v tomto případě nedochází.“

NSS ještě doplnil, že individuální vkus na architekturu není při rozhodování o výstavbě důležitý: „Nejvyšší správní soud nakonec poznamenává, že chápe námitky stěžovatelky, z nichž je zřejmé, že preferuje tradiční rodinné domy, sedlové střechy, a nikoliv modernistickou výstavbu. To je však otázka estetických preferencí. Někomu jinému se zase nemusí líbit staré rodinné domy se sedlovou střechou. Je přirozené, že vkus lidí se různí. Rozdíly ve vkusu však nemohou být důvodem pro zákaz výstavby. Nepovolením stavby totiž dochází k omezení majetkových práv vlastníka pozemku. Toto právo nelze omezit z důvodu, že sousedům se stavba nelíbí. Přípustným omezením by v daném kontextu mohlo být pouze výrazné narušení urbanistické a architektonické hodnoty zástavby.“

Nakonec NSS konstatoval, že výstavba menšího bytového domu není pro lokalitu zátěží: „Chápat lze i obavy stěžovatelky z nárůstu hluku a jiných imisí z důvodu vyššího počtu obyvatel. Nicméně je třeba si uvědomit, že pozemek stěžovatelky se nachází v centru města, cca 100 m od vlakového nádraží. Nejde o žádnou klidnou venkovskou či příměstskou lokalitu. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že je nutno vzít v potaz, že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétním zvláštnostem lokality… Vybudování bytového domu o čtyřech bytových jednotkách v sousedství stěžovatelky není žádným nadměrným zásahem do kvality životního prostředí či pohody bydlení v dané oblasti.“

Metodické sdělení MMR

NSS v rozsudku poukázal na metodické sdělení odboru územního plánování a odboru stavebního řádu Ministerstva pro místní rozvoj k uplatňování § 20 odst. 4 a 7 a § 22 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Je dostupné zde a problematiku popisuje poměrně podrobně, NSS navíc nyní potvrdil správnost právních závěrů v něm obsažených.

Zpracováno podle rozsudku NSS ze dne 13. 12. 2022, čj. 10 As 76/2021 – 49, dostupný na www.nssoud.cz

K problematice územního řízení jsme více publikovali zde.