Poslanecká sněmovna právě teď projednává novelu zákonů souvisejících s brannou povinností a válkou vůbec. Jedná se o sněmovní tisk 368, pokud byste se chtěli podívat. Vzhledem k tomu, jak se v médiích opakovaně vyjadřuje náčelník Generálního štábu Řehka, cítí značná část veřejnosti obavy v souvislosti s mobilizací a donucením občanů zapojit se do válečného konfliktu.

„Stát by musel přistoupit k nějaké formě mobilizování materiálu i lidí. Je zvláštní, že se nad tím vůbec někdo pozastavuje. To je prostě realita, která je jasná každému, kdo se obranou seriózně zabývá. Minimálně my vojáci v tom ale musíme mít naprosto jasno, protože to má vliv na naši činnost a na naše priority,“ pokračoval Řehka.

Aby nedocházelo ke zbytečnému vyvolávání emocí strachu a k matení veřejnosti, je třeba přiblížit, co stát může učinit, když lidé odmítnout povolávací rozkaz splnit. Pokud tak učiní svévolně, má stát řadu prostředků, jak si poslušnost vymoci. Je proto důležité, aby učinili vůči branné povinnosti a válčení obecně prohlášení týkající se výhrady svědomí (nebo náboženskou výhradu). Takový krok totiž mění pravidla hry.

Odmítnutí plnění branné povinnosti kvůli svědomí nebo víře

O této otázce jsme již psali podrobně v našem předchozím článku „Advokát za humny 3: Když mne brali za vojáka, odmítl jsem sloužiti“. Na tomto místě jenom stručně shrneme, že zákon č. 585/2004 Sb., branný zákon umožňuje v § 6, aby občan odmítnul mimořádnou vojenskou službu z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Podstatné jsou dvě věci:

  • Písemné odmítnutí musí být doručeno krajskému vojenskému ředitelství do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o schopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu vydaného při odvodním řízení, nebo do 15 dnů ode dne účinnosti vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu;
  • Odmítnutí musí být odůvodněné.

Právě toto odůvodnění je kamenem úrazu, neboť stát vám nespolkne jen tak nějakou výmluvu. Ústavní soud k tomu říká, že „rozhodnutí o odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí… Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod.“ (Podle Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999.)

Ony námitky ideové povahy musí splňovat tyto požadavky: „Ústavní soud zdůrazňuje, že oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoli subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností… nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétní situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla. Takový nesouhlas pak může vyplývat i ze silného přesvědčení ohledně možnosti nevratného poškození zdraví osoby blízké.“ (Nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1253/14).

Nezapomínejte, že i když vám výhrada svědomí či víry brání vzít samopal a hájit zájmy státu, neznamená to ještě, že si stát nemůže vybrat „daň“ jinde – může vás donutit k pracovní povinnosti. Bylo by jistě zajímavé, jak by se hodnotila situace, kdy by se člověk kvůli svědomí či víře odmítal jakkoliv na hloupém válečném běsnění států podílet, lze ale předpokládat, že by soudy nebyly na straně takového vzpurníka.

Trestné činy proti branné povinnosti

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník upravuje v hlavě XI. (§ 369 – 374) soubor trestných činů proti branné povinnosti. Patří sem:

  • maření způsobilosti k službě;
  • neplnění odvodní povinnosti;
  • obcházení branné povinnosti;
  • nenastoupení služby v ozbrojených silách;
  • nenastoupení mimořádné služby v ozbrojených silách;
  • nenastoupení mimořádné služby v ozbrojených silách z nedbalosti.

Zajímavý je zejm. čin popsaný v § 373:

  • Kdo na základě řádně mu doručeného povolávacího rozkazu nenastoupí za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu mimořádnou službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v takovém povolávacím rozkaze, ač mu v tom nebránila žádná zákonem předpokládaná překážka, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
  • Kdo v případě, že neobdrží povolávací rozkaz, nenastoupí za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu mimořádnou službu v ozbrojených silách na základě veřejné vyhlášky nebo mobilizační výzvy, ač mu v tom nebránila žádná zákonem předpokládaná překážka, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

Judikatura k této otázce samozřejmě neexistuje, ale domníváme se, že je podstatné spojení „ač mu v tom nebránila žádná zákonem předpokládaná překážka“. Touto překážkou nepochybně je právě výhrada svědomí či víry (nebo obojího) podle § 6 branného zákona. Učiní-li jedinec vůči branné povinnosti prohlášení s výhradou, pak by nemělo dojít ke spáchání popsaného trestného činu.

Všechny články série Advokát za humny jsou dostupné zde.