Koncem dubna 2023 se Nejvyšší soud zabýval otázkou důkazního břemene žalobce v řízení o náhradu škody za nezákonné trestní stíhání podle zákona č. 82/98 Sb.

O co ve věci šlo?

Žalobce se domáhal po náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II. ze dne 5. 3. 2012. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, byl žalobce obžaloby zproštěn.

Žalobce uplatnil mj. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2 331 566 Kč, ke kterému uvedl, že před zahájením trestního stíhání vykonával funkci starosty městské části Praha 2, po zahájení trestního stíhání se této funkce vzdal, za výkon funkce starosty mu náležela odměna 61 357 Kč měsíčně, za 38 měsíců trestního stíhání tak ušlý výdělek činil 2 331 566 Kč.

Ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud

Obecné soudy nejprve nárok žalobce svorně zamítly. Žalobce se obrátil na Ústavní soud, který nálezem ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18 zamítavé výroky rozhodnutí zrušil. Ústavní soud sice připustil, že z formálně právního hlediska byla příčinou ukončení výkonu funkce starosty dobrovolná rezignace žalobce, nicméně již jen samotná skutečnost, že žalobce rezignoval na funkci starosty následující den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, svědčí pro závěr, že na výkon své funkce rezignoval, aby dostál požadavkům politické kultury.

Žalobce byl dle Ústavního soudu více než dvacet let veřejně činnou osobou a stát zahájením trestního stíhání zasáhl žalobce na místě pro něj nanejvýš citlivém, když zpochybnil jeho důvěryhodnost, která je rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se stát nemůže dle Ústavního soudu zprostit své
odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné.

Ústavní soud uzavřel, že závěr o nedostatku příčinné souvislosti je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu.

Soudy nárok i napodruhé zamítly

Případ se tak vrátil zpět k novému projednání. Před obvodním soudem ale žalobce opět neuspěl. Žalobce na výzvu soudu prvního stupně reagoval podáním, ve kterém uvedl, že před zvolením do funkce starosty byl osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“) a současně pobíral mzdu za výkon funkce zástupce starosty, po rezignaci na funkci starosty podnikal jako OSVČ s předmětem podnikání tvorba a prodej software a ekonomické služby, vedení účetní a daňové evidence.

K prokázání svých tvrzení odkázal na svá daňová přiznání. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce ve vztahu k nároku na náhradu ztráty na výdělku svoji povinnost tvrzení nesplnil. Žalobce se omezil jen na velice stručné vyjádření, přitom rezignoval na uvedení konkrétních měsíčních či ročních příjmů před zvolením do funkce a po rezignaci na funkci starosty městské části Praha 2. Takové doplnění považoval soud prvního stupně za nedostatečné, neboť nepřípustně přesouvalo aktivitu ve věci zjištění žalobcem tvrzené ztráty na výdělku na soud. Soud prvního stupně konstatoval, že není vyloučeno, aby účastník učinil předložené důkazy součástí svých tvrzení, je to však možné pouze za situace, kdy předložené důkazy příslušná tvrzení výslovně a jednoznačně obsahují.

Dle soudu prvního stupně ale nebylo zřejmé, které údaje z předložených daňových přiznání považuje žalobce za relevantní pro rozhodnutí ve věci a z jakého důvodu. Soud prvního stupně upozornil, že pokud by aktivně činil z těchto daňových přiznání na základě svých znalostí konkrétní zjištění, která žalobce sám neformuloval, neoprávněně by tímto postupem narušil rovnost účastníků, neboť by jednal ve prospěch žalobce, který je zatížen břemenem tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil přes výzvu soudu povinnost tvrzení, soud prvního stupně žalobu zamítl, zamítnuto bylo také odvolání. Žalobce se proto obrátil na Nejvyšší soud.

Judikatura k náhradě újmy za nezákonné trestní stíhání

Nejvyšší soud konstatoval, že je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje.

„Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001…).

Tak je tomu i v případě žalobce, který svou újmu odvozuje právě od skutečnosti, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které neskončilo odsouzením. (…) Ustanovení § 28 OdpŠk odkazem na § 1 odst. 1 nařízení vlády
č. 116/1998 Sb. stanoví, že výše průměrného výdělku, jehož ztrátu žalobce v daném řízení tvrdí, se stanoví jako průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.“

NS: Soudy otázku důkazního břemene posoudily nesprávně

Nejvyšší soud k věci uvedl, že: „pokud žalobce ve vztahu k uplatněnému nároku (ušlý zisk), tvrdil rozhodující skutečnosti a okolnosti tak, že nárok zdůvodnil a vyčíslil způsobem, že od roku 2010 působil jako řádně zvolený starosta městské části Praha 2, přičemž výše odměny za výkon funkce byla stanovena dle nařízení vlády č. 375/2010 Sb. (s účinností od 1. 1. 2012) částkou 61 375 Kč měsíčně, když za dobu trestního stíhání, tj. 3 let a dvou měsíců činila ztráta na uvedeném příjmu 2 331 566 Kč, v zásadě dostál své povinnosti tvrzení.

Pokud byly soudy toho názoru, že pro určení ušlého výdělku podle § 28 a násl. OdpŠk jsou případně tato tvrzení nedostatečná, např. ve smyslu § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb., měli k doplnění těchto tvrzení žalobce zcela konkrétně vyzvat, což však z obsahu spisu nevyplývá. Není ovšem povinností žalobce, aby tvrdil skutečnosti, jež by nebyly v jeho prospěch a jež by mohly být v rozporu s jeho oprávněnými zájmy, neboť by fakticky vedly (by mohly vést) ke snížení jeho nároku.“

Nejvyšší soud na základě toho dospěl k závěru, že pokud se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který zatížil žalobce povinností tvrdit skutečnosti ohledně příjmů z jeho podnikatelské činnosti, o které měl být případně ušlý zisk představovaný odměnou starosty ponížen, a následně konstatoval, že žalobce neunesl
břemeno tvrzení, protože přes výzvu soudu nedoplnil svá skutková tvrzení, je jeho právní posouzení břemene tvrzení nesprávné.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1509/2022-495 ze dne 25. 4. 2023.

Naše další texty k problematice odškodňování za nezákonné rozhodnutí či nepřiměřenou délku řízení najdete zde.