Krajský soud v Praze dostal možnost rozhodovat o dalším územním plánu. Rozsudky tohoto soudu považujeme za kvalitní, rádi o nich píšeme. V tomto případě šlo o změnu plochy sportoviště na plochy pro bydlení. S tím nesouhlasila dotčená sousedka a podala návrh na zrušení části předmětné změny územního plánu. Zajímavé na celé věci bylo to, že změnu obec odůvodnila urbanistickými důvody. Co na to soud?

Důvody pro vymezení zastavitelné plochy krajský soud považoval za přezkoumatelné

Podle krajského soudu bylo hlavním obecným důvodem pro vymezení zastavitelné plochy „umožnění zastavění dosud nevyužité a nezastavěné proluky obklopené po celém svém obvodu stabilizovanou zástavbou. Není žádný urbanistický ani jiný důvod ponechávat tuto proluku nezastavěnou. Podél jižního okraje ulice se již nachází jednostranná zástavba rodinnými domy. Využití pozemků i podél severní strany ulice pro obytnou zástavbu tak představuje logické urbanistické řešení směřující k dotvoření shodného charakteru zástavby po obou stranách ulice, které navíc umožní efektivnější využití a správu veřejné infrastruktury než v případě jednostranného obestavění ulice.

Vymezení dotčené zastavitelné plochy primárně nesměřuje k uspokojení veškeré predikované potřeby rozvoje bydlení na území města. Jde o plochu marginálního rozsahu, jejíž vymezení vyplývá z dílčího podnětu, přičemž motivem pro jeho řešení jsou primárně důvody urbanistické.“ Tyto důvody považoval KS za přezkoumatelné a zvolené řešení přitom nebylo možno shledat extrémně svévolným či vybočujícím ze zákonem stanovených mantinelů.

Urbanistické hledisko přijatého řešení

K urbanistickému hledisku soud ještě dodal: „Skutečnost, že pozemky jsou obklopeny stabilizovanou zástavbou, je relevantní, neboť je jistě legitimním urbanistickým cílem na území měst zahušťovat stávající zástavbu právě například prostřednictvím vyplňování proluk, čímž je možno předejít vytváření tzv. sídelní kaše (tedy jakéhosi „rozlézání“ či roztahování sídel a s ním spojené řídnutí měst a vylidňování center).

Soud nezpochybňuje, že dosud mohlo jít o plochu zeleně uvnitř zástavby. Odpůrce ale uvedl důvody, pro které toto využití dotčených pozemků nadále nechce zachovat. S navrhovatelkou se nelze ztotožnit, že by touto logikou bylo možno změnit „jakýkoli park“ uvnitř stabilizované zástavby na zastavitelnou plochu. Změnu funkčního využití určité plochy je vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem, nikoli hypoteticky, jak to činí navrhovatelka. Je zřejmé, že důvody pro vymezení městského parku sloužícího veřejnosti k rekreaci nově jako zastavitelné plochy by zjevně musely být odlišné, než v případě tří pozemků uvnitř stabilizované zástavby, které nadto fakticky k rekreaci či sportovním účelům aktuálně neslouží, jak vyplývá ze shodných tvrzení obou účastníků řízení.“

Soud nesouhlasil s tím, že urbanismus byl jediným důvodem změny územního plánu: „Nelze však již souhlasit s tvrzením, že by žalovaný změnu odůvodnil toliko „izolovaně s odkazem na urbanistickou koncepci“. Změna územního plánu se komplexně zabývá i ochranou dalších hodnot, které zmiňuje též navrhovatelka (využívání a prostorové uspořádání území, charakter území, ochrana nezastavěného území, účelné využívání území, minimalizace zásahů do vlastnického práva).“

Soud se podrobně věnoval i otázce vymezení nových zastavitelných ploch, jedná se ale o rozsáhlou polemiku s námitkami dotčené vlastnice, kterou si necháme do dalšího článku.

 

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, čj. 43 A 24/2023- 63.

Více našich textů k problematice územního plánování najdete zde.