Krajský soud v Praze řešil nevšední problém s územním plánem – vymezení územní rezervy pro čističku odpadních vod na pozemku fyzické osoby, která s takovým využitím své nemovitosti rozhodně nesouhlasila a chtěla, aby byl pozemek určen k rekreaci (nacházel se v chatové osadě Montana), u soudu ale neuspěla.

Sporná územní rezerva se nacházela v aktivní zóně záplavového území Berounky. Dotčená vlastnice si představovala, že na takovém místě by mohla třeba lovit ryby, které ale bude hluk z ČOV rušit, a zápach z čističky bude odrazovat i lidi. Vlastnice si dále myslela, že umístit čističku v aktivní zóně je nerozum kvůli hrozbě jejího vyplavení.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl: „Z odůvodnění napadeného ÚP… vyplývá, že vybudování ČOV v místě sporné územní rezervy je zvažováno z důvodu získání nezávislosti na ČOV Dobřichovice, která nyní obsluhuje i území odpůrkyně. Také je vysvětleno,… že sporná územní rezerva byla vymezena na pozemku navrhovatelky proto, že se jedná o nejnižší místo u řeky Berounky. To je zcela přezkoumatelný závěr, přičemž se nejeví ani zjevně nelogickým, neboť i laickou úvahou lze dospět k závěru, že je žádoucí, aby odpadní vody na ČOV přitékaly samospádem (tedy bez potřeby jejich přečerpávání) a aby se ČOV se nacházela v relativní blízkosti recipientu, tj. vodního toku, do něhož bude přečištěná voda vypouštěna.“

Zásah do práv se asi nekoná

K tomu, zda územní rezerva zasáhla do práv navrhovatelky, KS řekl: „Jak již bylo vysvětleno, sporná územní rezerva pouze omezuje (v daném případě navíc spíše jen teoreticky, než v rovině praktické) možnosti využití pozemků navrhovatelky, které by mohly zabránit případné budoucí výstavbě ČOV. Existence sporné územní rezervy ale nijak nenarušuje stávající možnosti rekreačního a turistického využití dané oblasti, především pak navrhovatelkou zmiňovanou možnost využívat své pozemky pro relaxaci a odpočinek. Ostatně navrhovatelka žádný skutečně znemožněný způsob využití svých pozemků ani netvrdí – většina námitek totiž míří až proti možné budoucí výstavbě ČOV, která ovšem není na pořadu dne.

Omezení navrhovatelčiných rekreačních možností využívat pozemky k rekreaci by nastalo až v případě vymezení zastavitelné plochy pro výstavbu ČOV. Teprve to bude ten správný procesní moment, kdy bude muset být vyhodnocována přípustnost takového typu stavby na pozemcích navrhovatelky a tehdy bude mít navrhovatelka v plné míře možnost brojit proti konkrétní podobně regulativů napadeného ÚP (patrně plochy TW) a samotné možnosti takové regulativy vztáhnout na její pozemek, potažmo proti vymezení veřejně prospěšné stavby, pro niž by budoucí změna ÚP stanovila možnost vyvlastnění z důvodu chystané výstavby ČOV.“

K argumentu ochranou chatové osady Montana soud pouze sdělil: „Mezi stranami tak není sporu o tom, že dané území je významné pro rekreaci a volnočasové aktivity širokého okolí, ale patrně se liší představa navrhovatelky a odpůrkyně jaké plochy ještě k této osadě patří, a které již nikoliv. K tomu soud zdůrazňuje, že rozvoj rekreace není z povahy věci možný na celém území odpůrkyně, protože jsou zde i jiné důležité veřejné zájmy, mezi něž patří třeba právě zajištění dostatečné kapacity ČOV pro potřeby obyvatel…

Vzhledem k tomu, že toto řešení je však přirozeně konfliktní s ohledem na silně rekreačně využívané území odpůrkyně, jedná se jen o prověřování možné varianty umístění ČOV, přičemž lze očekávat, že odpůrkyně bude v následujícím období pečlivě vyhodnocovat nejen samotnou otázku, zda je realizace vlastní ČOV opravdu potřebná, ale i to, zda nyní zvažované umístění je skutečně nejméně konfliktní variantou z hlediska nejen veřejných, ale i početných soukromých zájmů v území.“

Braňte se až proti vymezení konkrétního využití, ne proti rezervě

Soud se ještě vyjádřil k tomu, kdy má vlastnice svoje námitky vznášet: „Co se týče navrhovatelčiných námitek, že případná ČOV bude své okolí obtěžovat imisemi hluku a zápachu, ty budou mít své místo až v okamžiku případné budoucí změny sporné územní rezervy na zastavitelnou plochu. Bude možné je také případně vznášet (byť v tomto směru právní úprava nestanoví konkrétní závazný procesní mechanismus) v souvislosti s pořizováním územní studie… I přes problémy zmiňované navrhovatelkou přitom ani není na první pohled zjevné, že by využití zvolené lokace pro ČOV bylo zcela vyloučeno, a že by tedy zatížení jejích pozemků bylo zcela svévolné a zbytečné.

Soud uznává, že řada argumentů navrhovatelky hovoří proti budoucí realizaci ČOV právě na jejím pozemku, žádný z nich ovšem není takového rázu, aby nemohl potenciálně být převážen veřejným zájmem na řešení problematiky nakládání s odpadními vodami a zachování možností rozvoje obce, pokud by se ukázalo, že odpadní vody již nadále nelze za přijatelných podmínek čistit na území jiné obce a neexistuje jiné vhodnější umístění. Bližší hodnocení těchto otázek však již spadá do procesu přípravy budoucích změn napadeného ÚP a soudu nepřísluší je řešit při přezkumu samotného napadeného ÚP.“

S otázkou, zda je vůbec možno umístit v aktivní zóně stavbu ČOV se soud nevypořádal podle našeho názoru přesvědčivě s ohledem na text § 67 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Předmětné ustanovení ale využil jako argument, proč vlastnice nakonec není vymezením rezervy významněji dotčena na svém právu – na pozemku by stejně nemohla podnikat skoro nic.

Obrana proti územní rezervě: nezákonný zásah nebo incidenční přezkum

Na závěr soud připomněl, že je obec povinna vyhodnotit (při vyhodnocování územního plánu ve čtyřletém intervalu) se věnovat i otázce, zda je rezerva ještě nutná a má trvat dál. Pokud by totiž ležela na pozemku příliš dlouho, mohlo by se jednat o nezákonný zásah: „Soud je proto přesvědčen, že navrhovatelka by v takovém případě mohla podat zásahovou žalobu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. s cílem, aby soud přikázal odpůrkyni přijmout změnu napadeného ÚP a v ní zrušit spornou územní rezervu, samozřejmě poté, co se na odpůrkyni obrátí s podnětem ke změně napadeného ÚP…

Výklad neumožňující podání zásahové žaloby by popřel shora citované závěry rozsudku NSS ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012-53, dle kterých teprve plynutím času může případně dojít k tomu, že se územní rezerva stane nezákonným zásahem do práv vlastníka dotčeného pozemku. Na rozdíl od situace řešené v rozsudku NSS ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 As 322/2016-58, dle nějž se nelze domáhat změny územního plánu s cílem dosáhnout zastavitelnosti pozemků, totiž v důsledku již nepřiměřeně dlouhého trvání územní rezervy lze na straně obce dovodit vznik povinnosti takové nepřiměřené omezení vlastnického práva ukončit, jelikož to byla sama odpůrkyně, kdo takové ze své podstaty časově limitované omezení k tíži navrhovatelky a přes její nesouhlas do územního plánu vložil a kdo byl povinen ve lhůtě pro vyhodnocení uplatňování územního plánu jej odstranit či přednést vážné důvody pro nezbytnost jeho delší přetrvání (naproti tomu na změnu zařazení pozemků nemá vlastník žádný nárok a stanovení podmínek pro využití ploch nemá jen dočasný charakter a odpovídající povinnost obce zde chyběla).“

Dalším řešením by dle soudu pro vlastnici mohl být incidenční přezkum: „Alternativně by snad mohla být taková situace řešena podáním incidenčního návrhu na přezkum opatření obecné povahy ve smyslu § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. (k tomuto institutu viz též např. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 As 63/2019-40, č. 3950/2020 Sb. NSS). Nicméně to by bylo možné jedině v situaci, že by bylo dovozeno, že v zájmu zachování práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces nelze při tomto incidenčním přezkumu aplikovat § 101b odst. 3 s. ř. s. (tj. povinnost přezkumu podle skutkového stavu ke dni vydání napadeného ÚP) ve vztahu k samotné otázce délky trvání omezení spornou územní rezervou a s tím spojených účinků na práva navrhovatelky. Že je v takovém případě vhodné hledat výjimky z pravidla § 101b odst. 3 s. ř. s. shodně, jako to učinila judikatura v případě přezkumu správního rozhodnutí.“

Rozsudek KS Praha, čj. 54 A 79/2023- 52 ze dne 14. 12. 2023.

Více našich článků k problematice územního plánování najdete zde.