Nejvyšší soud se v rozsudku z konce ledna 2024 věnoval posouzení toho, zda je vydání nesprávného potvrzení o zániku zástavního práva k nemovitosti ze strany finančního úřadu nesprávným úředním postupem a zda stát odpovídá (případně za jakých podmínek) za smluvní pokutu, kterou jednotlivec musel v důsledku toho, že zástavní právo nebylo včas z katastru nemovitostí vymazáno, uhradit.

Škoda v řádu stovek tisíc Kč

Žalobce se po státu domáhal náhrady škody v celkové výši 622 513,78 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem finančního úřadu. Ten měl spočívat v tom, že finanční úřad vydal nesprávné potvrzení o zániku zástavního práva na nemovitostech, které žalobce převedl na třetí osobu. V důsledku toho nedošlo k výmazu zástavního práva ve lhůtě sjednané v kupní smlouvě a kupujícímu vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 400 tisíc Kč. K jejímu zaplacení byl žalobce zavázán pravomocným rozhodnutím soudu a vedle toho byl povinen zaplatit kupujícímu i úrok z prodlení (ve výši přes 70 tisíc Kč) a náhradu nákladů soudního řízení (ve výši asi 150 tisíc Kč).

Soudy uznaly nárok jako částečně důvodný, a to ve výši 300 tisíc Kč + úroky z prodlení z této částky. Vyšly z toho, že žalobce měl závazky vůči státu (daňový nedoplatek), pro které bylo na jeho nemovitostech zřízeno zástavní právo. Žalobce se rozhodl s vědomím finančního úřadu, s nímž svůj postup koordinoval, část svých nemovitostí prodat a z utržené kupní ceny daňový nedoplatek uhradit.

V kupní smlouvě ze dne 25. 8. 2014 bylo ujednáno, že část kupní ceny odpovídající daňovému nedoplatku bude kupujícím zaslána přímo na účet finančního úřadu (což se také stalo). Kupující trval na tom, aby na sebe žalobce převzal závazek k zajištění výmazu zástavního práva, který bude zajištěn smluvní pokutou. V kupní smlouvě (s jejímž zněním byl finanční úřad seznámen) tak bylo sjednáno, že žalobce se zavazuje zajistit nejpozději do 30. 11. 2014 výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a že pro případ, že tento závazek nebude řádně a včas splněn, zaplatí kupujícímu smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení s výmazem zástavního práva.

Pochybení finančního úřadu

Finanční úřad dne 17. 9. 2014 vydal (první) potvrzení o zániku zástavního práva, avšak osvědčil tím jeho zánik jen u těch nemovitostí, které nebyly předmětem kupní smlouvy a zůstaly i nadále v žalobcově vlastnictví. Katastrální úřad na základě toho vymazal zástavní právo jen na nemovitostech žalobce, nikoliv též na nemovitostech, které nabyl kupující.

Po telefonickém upozornění ze strany žalobce vydal finanční úřad dne 11. 12. 2014 (druhé) potvrzení o zániku zástavního práva a následujícího dne podal i návrh na jeho výmaz u katastrálního úřadu. V tomto druhém potvrzení byla uvedena i nemovitost, která vůbec zástavním právem zatížena nebyla, a z toho důvodu katastrální úřad návrh na vklad výmazu zástavního práva dne 12. 1. 2015 zamítl.

V pořadí třetí potvrzení vydal finanční úřad dne 14. 1. 2015 a na základě tohoto potvrzení katastrální úřad výmaz povolil. Kupující následně vůči žalobci uplatnil nárok na smluvní pokutu, který mu byl přiznán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové. Na smluvní pokutě byla kupujícímu přisouzena částka 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení. Žalobce se pravomocnému rozhodnutí podrobil a přisouzené částky kupujícímu uhradil.

Soudy dospěly k závěru, že lze pochybení finančního úřadu podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.   Současně ale soudy dovodily, že se na vzniku škody podílel také žalobce. Ten se nebyl dostatečně obezřetný při sjednání lhůty k zajištění výmazu zástavního práva v kupní smlouvě..

NS: jednalo se o nesprávný úřední postup finančního úřadu

Česká republika napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním a namítala, že se nejednalo o nesprávný úřední postup. Nejvyšší soud k tomu uvedl: „V posuzovaném případě šlo o zástavní právo zřízené správcem daně, k jehož zániku došlo ex lege splněním zajištěného dluhu ve smyslu § 1376 o. z. S ohledem na to, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, bylo namístě, aby správce daně podle § 170 odst. 5 věty druhé daňového řádu o této skutečnosti vyrozuměl daňový subjekt (žalobce), byť neformálním vyrozuměním (srov. důvodová zpráva k § 170 daňového řádu).

Vzájemné vztahy žalobce a správce daně jsou povahy veřejnoprávní, neboť se vyznačují tím, že jeden účastník (správce daně) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt může jednostranně zakládat práva druhému subjektu (žalobci). Z postavení správce daně v posuzovaném případě vyplývá, že autoritativně rozhodl o tom, jaký je daňový nedoplatek žalobce a určil zajištění daného závazku zřízením zástavního práva; vůle žalobce přitom na jeho rozhodnutí neměla žádný vliv.

Na veřejnoprávní povaze tohoto vztahu pak nemůže ničeho změnit okolnost, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, neboť předmětem daňového řízení je stále týž právní vztah. Vyrozumění žalobce o zániku zástavního práva se tomuto vztahu rovněž nevymyká, natož je-li tato povinnost stanovena v daňovém řádu jakožto předpisu veřejnoprávní povahy.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že zástavní právo zřízené rozhodnutím finančního úřadu jako správcem daně je výkonem veřejné moci, a proto jím musí být i všechny úkony správce daně, jež na ně navazují, včetně vyrozumění o jeho zániku. Nejvyšší soud nevidí žádný rozumný důvod, proč by mělo vydání tohoto potvrzení z režimu vrchnostenského postupu finančního úřadu vybočovat. Vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva podle § 170 odst. 5 daňového řádu tudíž představuje úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.“

Soudy se ale nedostatečně zabývaly otázkou příčinné souvislosti

NS ovšem upozornil na to, že při řešení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a prezentovanou škodou je „ve shodě se zmíněným § 2918 o. z. rovněž podstatné, zda se žalobce nedopustil i dalšího neobezřetného jednání, jímž by způsobil vznik či zvýšení tvrzené škody. Například tím, že při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním časovým a místním okolnostem svou smluvní svobodu nepřizpůsobil možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sám účinně odvrátit, byť to bylo možné od něj za daných okolností rozumně požadovat a očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006).

Bez významu tak není ani sjednaná časová dotace pro splnění jeho závazku. Namístě je též zvážit vlastní postup žalobce po uzavření příslušné dohody zahrnující zhodnocení včasnosti zahájení jeho aktivit vedoucích k získání vyrozumění o zániku zástavního práva, jakož i efektivity těchto úkonů i navazujících úkonů, kterými bylo finální splnění podmíněno.“

Zde se Nejvyšší soud s odvolacím soudem neztotožnil v tom, že nelze žalobci vyčítat absenci upozornění na nesprávnost prvně vystaveného vyrozumění, po kterém žalobce vyčkával několik měsíců, než se začal domáhat u žalované vystavení potvrzení správného. „Povinnost vydat správné vyrozumění sice ležela na straně finančního úřadu, povinnost zaplatit smluvní pokutu ale tížila žalobce, a bylo proto na něm, aby v zájmu eliminace rizika vzniku škodu ve smyslu § 2918 o. z. provedl kontrolu předloženého vyrozumění a v případě jeho nesprávnosti, která musela být na první pohled zřejmá, se domáhal jeho opravy či nahrazení vyrozuměním správným.“

Další významnou skutečností podle NS je to, „zda sjednaná smluvní pokuta plnila pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by žalobce svému smluvnímu partnerovi v důsledku porušení sjednané povinnosti odpovídal – viz § 2050 a § 2051 o. z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o příčinné souvislosti (bez dalšího) uvažovat.

Naopak v rozsahu, v němž tato smluvní pokuta zmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši, která uhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vzniku škody či odpovědnosti žalobce za ni, by takový závěr byl myslitelný pouze za podmínky, pokud by vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, zejména body 55 až 67 jeho odůvodnění).“

Odvolací soud se věcí patřičně nezabýval

Nejvyšší soud věc uzavřel s tím, že odvolací soud se výše uvedenými hledisky ve svém rozsudku nezabýval, což činí jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplným, a proto nesprávným.

„Teprve po zodpovězení všech výše naznačených otázek přitom bude možné náležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za celou zbylou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek nezbytných pro vznik její odpovědnosti), nebo jen za její část či zda žalovaná za tuto škodu vůbec neodpovídá.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č.j. 30 Cdo 2218/2022-112.

Více našich článků k problematice odpovědnosti státu za nesprávný úředního postup či nezákonné rozhodnutí zde.