V dalším z rozsudků věnovaných územnímu plánu se Nejvyšší správní soud zabýval mj. tím, do jaké míry musí územní plán vycházet z reálného skutkového stavu. Jedna vlastnice si totiž stěžovala, že kdyby si středočeská obec zjistila skutkový stav dostatečně, zjistila by, že nemovitosti oné vlastnice charakteristickým znakům plochy určené pro bydlení venkovské, do které je zařadila, neodpovídají. Protože obec nevycházela ze správných a aktuálních podkladů (informací), byl podle vlastnice územní plán nezákonný. Soudy si to nemyslely a vlastnici ještě přičetly k tíži to, že v průběhu pořizování územního plánu byla pasivní a o svoje nemovitosti se nestarala včas. Vedle otázky skutkového stavu se soudci zabývali také požadavky na územní plán s prvky regulačního plánu.
Zjištění skutkového stavu
NSS řekl: „Rovněž stran druhé kategorie přezkumu, tj. posouzení zcela zjevného a příkrého rozporu územního plánu s realitou, postupoval krajský soud v souladu s právní úpravou. Správně uvedl, že aby za dané situace (stěžovatelka nepodala námitky proti postupu pořizovatele územního plánu) mohl vyslovit nezákonnost napadeného územního plánu, musel by (kromě výše uvedeného) shledat zcela zjevný a příkrý rozpor územního plánu s realitou, tj. se skutečným stavem v území, přičemž tento musí prokázat navrhovatel (srov. krajským soudem označenou judikaturu).
Rozpor takové intenzity by tedy bylo lze shledat např. v situaci, kdy by územní plán označil příslušné území jako nezastavěnou plochu, přičemž ve skutečnosti by se jednalo o hustě obydlenou oblast. Z hlediska funkčního využití by se dále mohlo jednat např. o situaci, kdy by namísto plochy pro bydlení byla v územním plánu vyznačená plocha pro výrobu, či o situaci záměny zemědělské plochy s lesní plochou atp. V nyní přezkoumávané věci však k takovému rozporu (nesouladu územního plánu s realitou) nedošlo.
Funkční využití ploch BV nepředstavuje v porovnání se stěžovatelkou předestřeným užíváním její nemovitosti (plochy bydlení hromadného) takový zásadní rozpor. V obou případech se jedná o „plochy určené k bydlení“. Uvedený zásadní rozpor nelze spatřovat ani v tom, že plochy BV neumožňují ve všech ohledech totéž, co plochy hromadného bydlení (stanovují např. podmínku max. 2 bytů). Zahrnutí stěžovatelčiných pozemků do ploch BV jim neodnímá dřívější zastavitelnost, resp. jejich schválené využití… S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že pořizovatel územního plánu nemá explicitní povinnost v katastru nemovitostí vyhledávat všechny pozemky, resp. budovy, a ověřovat v nich počet bytových jednotek. To by ostatně v případě rozsáhlých územních plánů nebylo ani objektivně možné.“
Prvky regulačního plánu
NSS se vyjadřoval i k tomu, jak do územního plánu správně vložit prvky regulačního plánu. Nejprve konstatoval, že na zastupitele neklade velké nároky ani co se týká formulace požadavku na pořízení územního plánu s prvky regulačního plánu: „Z výše uvedené charakteristiky současně vyplývá, že postačí toliko obecná formulace stran záměru pořídit územní plán s prvky regulačního plánu (k tomu srov. ostatně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2022, č. j. 4 As 293/2021-74).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom z předmětné formulace obsažené v bodě P45 zadání bylo lze dovodit, že cílem pořizovatele bylo pořídit územní plán s prvky regulačního plánu; pořizovatel zde vyjádřil vůli prověřit využití prvků regulačního plánu ve smyslu § 43 odst. 3 stavebního zákona. Z ničeho nevyplývá ani to, že by vůle pořizovatele byla jiná (to nevyplývá ani z vyjádření odpůrkyně). Tímto soud současně neříká, že by si nebylo lze představit preciznější formulaci, resp. vhodnější formu sdělení. S ohledem na všechny okolnosti dané věci (zejména pasivita stěžovatelky, tvrzený rozsah dotčení, jeho důsledky atp.) a s přihlédnutím k zásadě zdrženlivého soudního přezkumu (viz dále) však není názoru, že by bylo nutno v daném případě přistoupit ke zrušení územního plánu.“
Pokud jde o výčet prvků regulačního plánu, který by měl být v ideálním případě v územním plánu obsažen, soudci pravili: „Textová část odůvodnění územního plánu v kapitole J regulativ maximálního počtu bytových jednotek v rodinném domu neuvádí. Nejvyšší správní soud však souhlasí s krajským soudem, že tato skutečnost není důvodem pro zrušení napadeného územního plánu. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelkou namítaná vada odůvodnění spočívá de facto toliko v tom, že odpůrkyně nesprávně zařadila odůvodnění regulativu počtu bytů do jiné části odůvodnění, než měla.
Omezení počtu bytů v rodinných domech na území ploch BV v odůvodnění územního plánu odůvodněno je… Lze dodat, že zařazení stěžovatelčiných pozemků do ploch regulovaných předmětným regulačním prvkem jednoznačně vyplývá ze závazné (grafické) části územního plánu. Nejvyšší správní soud tímto nepopírá, že by bylo vhodnější, kdyby byly všechny regulační prvky uvedené v patřičné textové části územního plánu. V kontextu dané věci lze však souhlasit s krajským soudem, že nedůslednost odpůrkyně v tomto ohledu není důvodem pro zrušení napadené části územního plánu.“
Podle rozsudku NSS čj. 7 As 50/2024 – 32 ze dne 4. 10. 2024, dostupný na www.nssoud.cz
Více našich článků k územnímu plánování najdete zde.