Nejvyšší správní soud se v jednom rozsudku vyjadřoval k otázce, zda je třeba při umisťování záměru řešit soulad s cíli a úkoly územního plánování. Zabýval se i tzv. pohodou bydlení (kvalitou prostředí) a pohledovými imisemi neboli tím, že lidem vadí, když jim sousedé koukají do ložnice.

Cíle a úkoly územního plánování

Pokud jde o hodnocení cílů a úkolů územního plánování, dospěl NSS k tomuto závěru: „Uvedená situace nastala v nyní projednávané věci, v níž se hodnocení souladu záměru s § 90 písm. a) a písm. b) stavebního zákona do značné míry prolínalo, jak uznávají sami stěžovatelé v bodu 3 kasační stížnosti a jak vyplývá z jimi přednesené argumentace. Už jen proto nelze považovat za zásadní vadu, jestliže posouzení souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování městský soud a žalovaný výslovně vztáhli pouze k § 90 písm. a) stavebního zákona, tj. k souladu záměru s vydanou územně plánovací dokumentací.

Mezi nejdůležitější cíle územního plánování patří vytvářet předpoklady pro udržitelný rozvoj území spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území (viz § 18 a 19 stavebního zákona). Územní plán obdobně stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury (§ 43 odst. 1 stavebního zákona). Z uvedeného vyplývá, že účel § 90 písm. a) a písm. b) stavebního zákona je ve své podstatě obdobný, neboť zajišťuje posouzení zásahu stavebního záměru do charakteru území, který je dán buď územním plánem, či stavebními poměry v území.

Není proto vyloučeno, aby správní orgány (či soudy) jednou argumentací posoudily soulad záměru vydanou územně plánovací dokumentací i s cíli a úkoly územního plánování, respektive s charakterem území. Zásadní je, aby se k souladu stavby s charakterem území vyjádřili, což se v posuzované věci stalo.“

Soulad záměru s charakterem území

Dále soudci řekli: „Soulad záměru s charakterem území a se stávající urbanistickou strukturou určuje vnější aspekt umisťované stavby, tj. především její plošné a prostorové uspořádání, včetně velikosti, hmoty, výšky či urbanistického rázu. Tyto okolnosti určí, zdali je záměr v souladu s funkčním využitím území a zda nenarušuje stávající urbanistickou strukturu. Pro dodržení podmínek stanovených v § 90 písm. b) stavebního zákona naopak není zásadní vnitřní uspořádání stavby, neboť aspekty spjaté s vnitřním členěním stavby nemohou zapříčinit, že stavba svým vzhledem naruší dosavadní charakter území.

Skutečnost, že umisťovaná stavba zahrnuje větší množství bytových jednotek, může být významná pro posouzení dalších kritérií, která musí být splněna pro umístění stavby, nikoli však pro hodnocení souladu záměru s § 90 písm. a) a b) stavebního zákona. Z hlediska dodržení citovaných ustanovení stavebního zákona je klíčové, že posuzovaná stavba odpovídá vydané územně plánovací dokumentaci a je svým tvarem, rozměry a hmotou kompatibilní s řadovou zástavbou v okolí, takže je přizpůsobená místním podmínkám a je úměrná okolní zástavbě.“

K možnosti umístit bytové domy vedle rodinných domků NSS řekl: „Nejvyšší správní soud přisvědčuje městskému soudu, že záměr není ani v rozporu s funkčním využitím území, protože územní plán za jediné hlavní využití plochy OB definuje bydlení, avšak nerozlišuje jeho formu. Není tak vyloučeno, aby v okolí zástavby tvořené řadovými rodinnými domy vznikl bytový dům, jestliže svými rozměry a uspořádáním respektuje charakter okolní zástavby. Stěžovatelé ve své argumentaci zaměňují vnější aspekt záměru s jeho vnitřním uspořádáním. Tato námitka (stejně jako poukaz stěžovatelů na kapacitní nad-dimenzovanost záměru) by mohla být důvodná, jestliže by nebyly dodrženy podmínky výstavby dané stavebními předpisy, které upravují jevy spojené s bydlením většího množství osob na jednom místě (počet parkovacích stání, zatížení dopravy, zvýšené imise apod). Pokud stavba tyto podmínky splňuje a v nepřiměřené míře ani nenaruší pohodu bydlení v okolní zástavbě (viz dále), není důvod, aby nebyla umístěna. Nesouhlas stěžovatelů s jejím umístěním a jejich obavy z budoucích poměrů v území nemohou představovat právně relevantní důvod pro zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí.“

Ke kvalitě bydlení

NSS se vyjádřil k tzv. pohodě bydlení, resp. kvalitě prostředí: „Pojem „kvalita prostředí“, který odpovídá dříve používanému pojmu „pohoda bydlení“, je neurčitým právním pojmem. Jeho obsah vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS, jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení. Kvalita prostředí je tedy dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, přičemž pro její zabezpečení se zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky.

Při posouzení kvality prostředí z objektivních hledisek (např. nízká hladina hluku, čistota ovzduší, oslunění apod.) přitom nelze zcela odhlížet od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, jichž se má stavba, jejíž vliv na kvalitu prostředí je zkoumán, dotýkat. Nejvyšší správní soud zároveň připomíná závěry ustálené judikatury, dle níž „požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat, protože určité zatížení okolí způsobuje každá stavba. Po vlastnících okolních staveb je proto spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Ostatně i normy soukromoprávní operují v právu imisí s pojmem zatížení „nad míru přiměřenou poměrům“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS).

Určité zhoršení komfortu vlastníků okolních nemovitostí tudíž nemůže samo o sobě vést k závěru o nepřípustnosti umisťovaného záměru. Muselo by se jednat o zhoršení podstatné, které by muselo být v žalobě dostatečně konkrétním způsobem tvrzeno a namítáno… Stěžovatelům lze přisvědčit, že podmínkou narušení kvality prostředí nemusí být překročení stanovených technických podmínek výstavby (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008-123), na straně druhé nelze odhlížet od základního předpokladu, že normy o obecných požadavcích na výstavbu svým obsahem odrážejí požadavky na kvalitu prostředí. Jsou-li tedy tyto normy dodrženy, lze předpokládat, že budou splněny i podmínky na kvalitu prostředí.

NSS ke koukání do oken

NSS se vyjádřil i k tomu, že lidem nemá co vadit, že jim lidé z nové výstavby budou „koukat do kuchyně“: „Nejvyšší správní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že imise pohledem lze považovat za nepřiměřené pouze v mimořádných případech, kdy je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí… Jakkoliv je lidsky pochopitelné, že možnost pohledu ze sousedního pozemku je pociťována jako narušení soukromí, v intravilánu obce si lze stěží představit, že by mohly být stavby umisťovány tak daleko od hranic pozemků, že by k určitému narušení soukromí pohledem vůbec nedocházelo.“

Podle rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2025, čj. 6 As 55/2024 – 44.

Více našich článků řízením o povolení výstavby najdete  zde.