Nejvyšší správní soud se už zase zabýval sporem o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V tomto konkrétním rozsudku celkem pěkně popsal, jak přemýšlel, což může být užitečné i pro obce. Pojďme se na myšlenkové pochody NSS podívat blíže.

Jak vzniká VPÚK

NSS nejdřív připomněl, jak vzniká veřejně přístupná účelová komunikace (pro vlastníky je to docela nemilé), resp. jaké znaky musí splnit, aby vznikla. Názor NSS lze shrnout takto:

Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku je třeba kumulativní naplnění definičních znaků:

  • zřetelná [v terénu patrná] cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy;
  • spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků;
  • udělení souhlasu vlastníka pozemku, na němž má komunikace vést – souhlas se vznikem účelové komunikace může vlastník udělit buď výslovným prohlášením (věnováním), nebo i konkludentně (postačí, že vlastník neprojeví s užíváním relevantní nesouhlas). Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku, a ti již nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít;
  • nutná [nenahraditelná] komunikační potřeba. Komunikační nezbytnost je posuzována v rámci proporcionality mezi veřejným zájmem v podobě využití cesty na soukromém pozemku a omezením v neprospěch vlastníků dotčeného pozemku. To znamená, že existuje-li alternativní a vhodný způsob, jak sledovaného cíle dosáhnout, a přitom neomezit vlastnické právo, je třeba dát přednost tomuto jinému způsobu (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015 – 14, č. 3371/2016 Sb. NSS).

Dlouhodobá existence  nepřehrazené cesty  je indicií pro závěr o souhlasu vlastníka

Pak NSS řešil konkrétní kauzu: „Je sice pravdou, že samotná (kontinuální) existence nepřehrazené cesty nepředstavuje nutně souhlas vlastníka pozemku s její existencí, jde ale o silnou indicii pro závěr o minimálně konkludentním souhlasu původní majitelky pozemků s tímto užíváním; tuto indicii je nutno hodnotit v kontextu dalších skutkových zjištění. Cesta na pozemcích stěžovatelů (spolu s rovnoběžnou cestou na pozemku p. č. 2142/1 v ulici Za Velkým vrchem) představovala původně hlavní přístupovou cestu do chatové oblasti. S ohledem na vyjádření účastníků řízení, která nejsou jakkoli rozporná, předchozí vlastník, paní J. R. (ani její předchůdci), žádným způsobem nebránila chatařům ani nikomu dalšímu v užívání svých pozemků jako cesty. Konkludentní souhlas lze tedy presumovat minimálně do doby jejího vlastnictví.

Ačkoli stěžovatelé tvrdí, že paní R., od níž pozemky v roce 2020 nabyli, byla v té době v domově důchodců a o svém vlastnictví nevěděla, respektive se domnívala, že jej pozbyla, jde o ničím nepodložené tvrzení. Z obsahu správního spisu plyne, že předmětné pozemky nabyla v letech 1974 a 1988, tj., byla jejich vlastnicí dlouho před tím, než je prodala stěžovatelům. Jelikož po celou dobu žádným způsobem nebránila jejich obecnému užívání (nebo tomu alespoň nic nenasvědčuje), lze její konkludentní souhlas presumovat.

Skutečnost, že se o dané pozemky po dobu trvání svého vlastnictví nejspíše nezajímala, tento souhlas nevylučuje a spíše svědčí o jeho konkludentním udělení, neboť podle konstantní judikatury postačuje, že vlastník veřejné užívání, byť mlčky, strpí. Ostatně stěžovatelé své tvrzení o tom, že paní R. o svém vlastnictví nevěděla, žádným způsobem neodůvodnili a tím spíše je neprokázali. Jelikož pak tyto pozemky vlastnila i v době po roce 1989 (aniž by jakkoli v této době vyjádřila nesouhlas s jejich užíváním jako cestou), je lichá rovněž argumentace poukazující na nerespektování vlastnických práv předchozím režimem.“

K nutné komunikační potřebě

Pokud jde o nutnou komunikační potřebu, NSS pravil: „Závěry krajského soudu o tom, že cesta na ulici Spojovací nepředstavuje dostatečnou alternativu původní (stěžovateli přehrazené) cesty stojí, zjednodušeně řečeno, na těchto argumentech:

  • nedostatečná šířka alternativní cesty, neumožňující souběžné projíždění vozidel a vylučující průjezd nákladních vozidel, včetně vozidel IZS (odst. 89 a 90. odůvodnění rozsudku);
  • její nepřehlednost, vyvolávající vznik komplikovaných dopravních situací (odst. 91 odůvodnění);
  • cesta v ulici Spojovací vznikla ve své současné podobě až v důsledku zahrazení cesty na pozemcích stěžovatelů a teprve od tohoto okamžiku je také pro přístup k navazujícím nemovitostem využívána.

Krajský soud tedy aproboval závěr správních orgánů, že cesta na ulici Spojovací neumožňuje stejný rozsah užívání jako cesta zahrazená stěžovateli a není způsobilá sloužit srovnatelnému účelu… Nejvyšší správní soud předesílá, že závěr o nenaplnění nutné komunikační potřeby, nelze vyvodit pouze z existence jiné pozemní komunikace v okolí, která by mohla zajistit dopravní dostupnost týchž nemovitostí. Při existenci alternativní komunikace musí správní orgán při jejich porovnání hodnotit i další skutečnosti, jako například stav obou komunikací, bezpečnost provozu na nich, konkrétní využívání v dané lokalitě, nebo typ pozemků (eventuálně staveb), jejichž přístupnost je řešena – pole, zahrada, rekreační stavba apod.“

I jeden rodinný dům mění situaci

NSS ještě řekl: „Obstojí rovněž i závěr krajského soudu, který označil otázku (ne)možnosti průjezdu vozidel IZS do lokality za pozemky stěžovatelů za významné hledisko úvah o tom, zda cesta na ulice Spojovací představuje srovnatelnou alternativu zahrazené cesty. Prima vista by se mohlo jevit, že při ulici Velký vrch se za provedením zahrazením nachází již jen zahrádkářská kolonie, kde se nacházejí toliko nemovitosti určené k rekreaci a oddechu; logicky přitom platí, že vlastníci nemovitostí, kteří se rozhodli v takových nemovitostech bydlet, musí počítat s určitými omezeními, které taková oblast (s ohledem na účel, pro který byla vytvořena) přináší (ne každá nemovitost musí mít, s ohledem na svůj charakter, zajištěn plnohodnotný přístup po pozemní komunikaci).

Stěžovatelé ovšem přehlíží již ve správním řízení zmiňovaný fakt (viz mimo jiné opět již zmiňované stanovisko obce Vráž ze dne 22. 6. 2020), že v dané lokalitě se nachází též objekt určený k bydlení, a to rodinný dům čp. 229. Již jen z tohoto důvodu jsou na danou věc aplikovatelné závěry plynoucí z (krajským soudem přiléhavě zmíněného) rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009 – 76, který aproboval nutnost zajištění příjezdu větších vozidel (popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.) k rodinnému domu.“

Rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2025, čj. 3 As 286/2023 – 68.

Více našich textů k této problematice najdete zde.