Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva vydává už od roku 2013 svůj zpravodaj o rozhodnutích štrasburského soudu s cílem přiblížit jeho rozhodovací činnost. Právě bylo zveřejněno třetí letošní číslo tohoto zpravodaje. Vybíráme 2 z analyzovaných rozhodnutí.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu jedné středočeské obce. Závěry, ke kterým dospěl, nebyly sice nijak převratné, přesto ale některé stojí za stručnou zmínku. Reaguje totiž na oblíbenou praxi investorů vyhrožovat obcím, které se snaží změnit územní plány a redukovat zastavitelné plochy nebo omezovat nežádoucí záměry, milionovými náhradami za nerealizované investice.
Mnohé obce jsou upřímně překvapené, když zjistí, že by měly platit vlastníkům náhrady za užívání jejich nemovitostí – veřejných prostranství občany obce. Judikatura ale potvrzuje, že se samosprávy svého „břemene“ nemohou jen tak zbavit a měly by včas myslet na to, jak tento problém vyřešit. Dnes se podíváme na nedávný nález Ústavního soudu, který se k problematice užívání veřejných prostranství vyjadřuje komplexně.
Nejvyšší správní soud vydal zajímavý rozsudek, který se týká neurčitých pojmů v územním plánu a nároků, které taková regulace klade na stanovisko orgánu územního plánování. Pokud totiž územní plán obsahuje neurčité pojmy, je třeba, aby úřad věnoval mnohem více péče dobrému odůvodnění svého závazného stanoviska.
Nejvyšší správní soud zařadil do své Sbírky rozhodnutí opravdu zajímavé rozhodnutí, které se týká regulace hlučných aktivit na území obce skrze obecně závaznou vyhlášku. Dospěl k závěru, že obce mohou chránit svoje občany před tím, aby je někdo zbytečně obtěžoval nepřiměřeným randálem, což může být pro mnoho samospráv inspirativní, zejména v době, kdy málokdo dobrovolně respektuje tzv. zlaté pravidlo společného soužití.
Co by měly obce dělat, když jim do územního plánování vstoupí místní referendum? Mohou občané zásadně ovlivňovat proces územního plánování nebo ne? Na tuto otázku odpovídá náš nový článek, který shrnuje aktuální judikaturu k tomuto problému.
Nejvyšší správní soud řešil Územní plán města Hranice, který vymezil trasu obchvatu jinak než ten původní, a tím znatelně zasáhl vlastnická práva jedné společnosti. NSS se v rozsudku zabýval mj. podrobností, s jakou může územní plán řešit prvky pozemní komunikace, jako jsou křižovatky.
Při hledání podkladů pro jednu právní analýzu jsme narazili na zajímavý judikát, který by mohl zaujmout mnoho obcí, jejichž zastupitelé tu a tam udělají procesní chybku při rozhodování ve věcech územního plánování. Základní sdělení sodu totiž je: nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, a procesní chyby se často dají téměř bezbolestně napravit.
NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“
Tentokrát se u soudu ocitla obec Hýskov a dá se říct, že obstála (i když malou část územního plánu soud přece jen zrušil). Šlo o výrobní areál bývalé Prefy, jehož využití se samospráva rozhodla změnit. Majitel pozemků, který na nich navíc provozoval podnikatelskou činnost, se změnou nesouhlasil, ale nebylo mu to nic platné – územní plán byl dobře odůvodněný.