Krajský soud v Plzni vyhověl naší žalobě, kterou jsme podali za příjemce dotace. Přestože jsme uspěli s odvoláním proti platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně, krajský úřad včas nevrátil uhrazené finanční prostředky a učinil tak až na základě intervence ministerstva.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, který (při značném zestručnění jeho rozsudku) konstatoval, že areál Pražského hradu (náměstí U sv. Jiří) není veřejným prostranstvím a není tam možno jenom tak, bez souhlasu vlastníka, konat shromáždění. NSS souhlasil s tím, že se nejedná o veřejné prostranství, a tak kasační stížnost zamítl, ačkoliv současně konstatoval, že právní závěry Městského soudu, ze kterých soudci nižší instance rovněž dovodili, že se nejedná o veřejné prostranství, byly vadné. Jaké k tomu předložil argumenty?
Územních plánů některých obcí se zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (nový stavební zákon) týká poměrně nepříjemně. Konkrétně jde o samosprávy, které už několik let pořizují změnu územního plánu, aniž by současně řešily jeho standardizaci. Pokud tyto obce nestihnou do 30. 6. 2024 zahájit veřejné projednání připravované změny, budou muset chtě nechtě územní plán do jednotného standardu převést ještě před tím, než vydají jeho věcnou změnu. Z čeho to vyplývá, si řekneme v tomto článku.
Jeden investor chtěl v Pardubicích stavět bytový dům. Čáru přes rozpočet mu ale udělalo negativní stanovisko orgánu územního plánování, které bylo navíc potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu. Krajský soud se domníval, že byla závazná stanoviska v pořádku a k témuž závěru dospěl Nejvyšší správní soud. Proč? Protože je třeba, aby stavebník dodržel veškeré podmínky obsažené v územním plánu.
Jedna obec ze Středočeského kraje čelila návrhu na zrušení části územního plánu. S naší pomocí vyhrála spor s vlastníkem jak u krajského soudu, tak u Nejvyššího správního soudu. V rozsudku NSS zaznělo pár zajímavých bodů, o které se s ostatními samosprávami rádi podělíme.
Městský soud v Praze se v rozsudku z května 2024 zabýval žalobou, kterou podala nezisková organizace. Žádala o dotaci od Ministerstva práce a sociálních věcí, ale to řízení o žádosti zastavilo s tím, že se nejednalo o oprávněného žadatele o dotaci, neboť předmětné sociální služby neměly nadregionální charakter.
Nejvyšší správní soud řešil poměrně zajímavou situaci: jeden investor tvrdil, že se obec snažila „propašovat“ do jednacího řádu ustanovení, které mělo být podle názoru nespokojeného vlastníka obsaženo v samotné stavební uzávěře – opatření obecné povahy (jednalo se o pravidlo pro povolování výjimek ze stavební uzávěry). Proto onen jednací řád napadl návrhem na zrušení, stejně jako kdyby se jednalo o stavební uzávěru. Soud mu nevyhověl, ale dospěl k závěrům, o kterých stojí napsat článek.
Krajský soud v Ústí nad Labem a NSS řešily případ územního plánu, ke kterému vlastník uplatnil pouze připomínky v rámci společného jednání, ale během veřejného projednání se již nevyjádřil. Důležité je, že i takového vlastníka označily oba soudy za pasivního a odmítly řešit návrh na zrušení části územního plánu z hlediska proporcionality.
Krajský soud v Ústí nad Labem řešil případ územního plánu, skrze který obec omezila podnikatelskou činnost vlastníka, neboť údajně „razantně“ změnila regulaci a namísto pozemků pro výrobu navrátila sporné pozemky do zemědělského využití. Na menší části pozemku pak byla vymezena napadeným územním plánem plocha ZO zeleň ochranná. O tom, proč územní plán obstál, píšeme v našem novém článku.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu nespokojených vlastníků, kteří měli pocit, že územní plán jejich obce zklamal jejich legitimní očekávání. V rozsudku není příliš nových názorů, jeden je však neotřelý.