Dnes kromě NSS o územním plánu rozhodoval také Krajský soud v Praze. Jedna středočeská obec totiž změnila vlastníkovi dosud zastavitelné pozemky na nezastavitelné, což se mu pochopitelně vůbec nelíbilo. Původní územní plán ve znění změny č. 1 přiřazoval pozemkům využití pro drobnou výrobu, skladování a podnikatelskou činnost.
Naše děti jsou v domácím vzdělávání a klasickým školstvím jsou prakticky nepolíbené. Proto nás osobně v podstatě nezajímá, co se děje na základních školách, ale zjistili jsme, že to mnoho jiných rodičů trápí. Leží jim na srdci, aby jejich dítě bylo vychováváno tak, jak si přejí oni sami a jak je to kompatibilní s jejich hlubokým přesvědčením a světonázorem.
Jedním ze zajímavých aspektů respirátorů a roušek byla nepochybně změna přístupu společnosti k zahalování obličejů. Ještě před covidem Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že bariéra vytvořená veřejně proti ostatním na obličeji nikábovým závojem, může podkopávat společné žití, přičemž vzal v úvahu námitku francouzského státu, že obličej hraje zvláštní roli v sociální interakci. To už dnes nepochybně neplatí. Ze zahalování obličejů se stala akceptovaná norma a jen těžko budeme tvrdit, že nikáby jsou něco docela jiného než respirátory.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval o vymezení veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastník pozemku se bránil proti tomu, že silniční správní úřad deklaratorním rozhodnutím potvrdil, že na jeho pozemku existuje taková pozemní komunikace. Tvrdil přitom, že nebylo prokázáno, že by existovala nutná komunikační potřeba pro konkrétně vymezené pozemky. Jak odůvodnil své rozhodnutí NSS, který zrušil jak rozsudek Městského soudu, tak rozhodnutí pražského magistrátu?
Nejvyšší správní soud rozhodoval opět o územním plánu. Tentokrát šlo o šumavskou obec s poetickým názvem Svatá Máří, která umožnila změnou územního plánu výstavbu smíšeného bydlení v lokalitě, kde se nachází zemědělský objekt. Podle tvrzení obce spočívala změna přijímaná zkráceným způsobem v pouhé aktualizaci zastavěného území.
Všemožné zákazy, kterými nás bohatě zásobuje stát, se staly běžným koloritem našich životů. Jak chutná svoboda, už ani netušíme. Proto už skoro nikomu nepřišlo zvláštní ani to, že za dob covidu jsme kupříkladu nesměli na ulici pít kávu z kelímku. Stejně tak přijde všem úplně normální, že se na různých místech nesmí kouřit. V ideálním světě by podle výroků ministra zdravotnictví snad podobná ostrakizace měla potkat i pití alkoholu: „Snížit závislost pomůže postupná společenská neakceptovatelnost. Pokud bych vám teď nabídl popelník, napíšete, že se ministr zdravotnictví zbláznil. Kdybych vám nabídl dvě deci vína, za blázna mě považovat nebudete.“ Toho se ale, doufejme, nikdy nedočkáme.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, jak nahlížet na souhlas vydaný podle zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon.
Řadu spolků a dalších poskytovatelů služeb v dětské skupině zaskočilo prohlášení MPSV, že nebude dodržen termín pro výplatu státního příspěvku na provoz dětských skupin. Pokud tímto postupem státu vznikne škoda, je možné se nějak bránit?
Dnes jsme zaznamenali úspěch ve věci jednoho z klientů, a to ve sporu se Správou železnic o poskytování dokumentů, které byly Správě předány zhotovitelem na závěr 2. dílčí etapy studie proveditelnosti pro jednu z tratí. Žalovaným byl ale Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten je totiž odvolacím orgánem Správy železnic.
Stavební odbor hlavního města Prahy vyhověl našemu odvolání a zrušil rozhodnutí úřadu městské části, kterým bylo vydáno stavební povolení. Důvodem bylo zejména to, že s naším klientem nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Navíc rozhodnutí bylo vydáno bez řádných souhlasů podle § 184a odst. 2 stavebního zákona.