Jedna vlastnice zjistila, až když řešila územní plán, že její pozemky jsou zahrnuty v biokoridoru, což mělo neblahé dopady na hodnotu nemovitostí. Problém byl ovšem v tom, že pozemky do biokoridoru zahrnovaly už zásady územního rozvoje, které jsou pro územní plány závazné. Protože se domnívala, že vymezení biokoridoru právě na jejích pozemcích není v zásadách odůvodněno, pokusila se obrátit na soud, bohužel ale neuspěla (jeden z problémů spočíval i v tom, že vlastnice se o zásady včas nezajímala a v průběhu jejich pořizování byla pasivní, což znamená, že soud vůbec neřešil přiměřenost zvoleného řešení, ale jen jeho zákonnost. Z toho plyne základní ponaučení – jestli chcete skutečně bránit svá práva, zajímejte se, dokud to jde.
Krajský soud v Praze rozhodoval další případ týkající se územního plánování. Tentokrát vlastníci nesouhlasili s tím, že jejich pozemky měly být nezastavitelné, na části byl vymezen biokoridor (podle navrhovatelů pouze lokální, vedoucí od zástavby v západní části k zastavěnému území, tudíž nemůže plnit účel propojování významných biocenter, a ani nevymezuje, jakým druhům fauny a flóry má sloužit) a ještě územní rezerva pro technickou infrastrukturu. Soud se postavil na stranu obce a návrh zamítl. Navrhovatelé nadto tvrdili, že prý byly obcí uvedeni v omyl, neboť v době projednávání územního plánu byly předloženy rozporné výkresy vymezující územní rezervu a oni v důsledku toho nevěděli, že se rezerva týká jejich pozemků.
S Nejvyšším správním soudem se tentokrát podíváme do Horní Bečvy. Tamní zastupitelé schválili územní plán, který na pozemcích jedné vlastnice vymezil plochu silniční dopravy a jinde biokoridor. Krajský soud v Ostravě na základě návrhu zrušil biokoridor, ale plochy dopravy ponechal.