V rámci naší minisérie o plánovacích smlouvách jsme se rozhodli dát prostor i obecnější teorii správního práva, neboť má pro smlouvy značný význam. Jak jsme již v prvním článku vysvětlili, plánovací smlouvy uzavírané podle stavebného zákona (č. 283/2021 Sb.) jsou smlouvami veřejnoprávními, což má na celou věc zásadní dopad a v některých situacích to může být pro nevhodně formulovanou smlouvu i fatální. Problémům mohou čelit zejména ty smlouvy, skrze které se obce budou pokoušet obchodovat s územními plány a za peníze investorů měnit regulaci podle předem nadiktovaných požadavků v rozporu s veřejnými zájmy.
Nová právní úprava veřejnoprávních plánovacích smluv přináší spoustu otázek. Jednou z nich je, jak přesně se bude postupovat, když si investor bude chtít koupit regulaci v územním plánu, která by vyhovovala jeho záměrům. Vzhledem k tomu, že umožnit obchodování s územními plány byl od počátku cíl nové právní úpravy, je výsledek skutečně žalostný a představuje velké riziko pro obce a ještě větší „příležitost“ pro nespokojené občany, kterým je developerský projekt trnem v oku.
Nový stavební zákon (č. 283/2021 Sb.) dal obcím možnost, aby v územních plánech vymezily plochy anebo koridory, na kterých bude rozhodování podmíněno uzavřením veřejnoprávní plánovací smlouvy. Konkrétně tento předpis v § 81 odst. 3 říká, že územní plán musí stanovit i základní obsah takové „podmiňovací“ plánovací smlouvy a podmínky a lhůtu pro její uzavření (tato nesmí být delší než 6 let od nabytí účinnosti územního plánu a jejím marným uplynutím pozbývá podmínka platnosti). Na první pohled se to zdá být báječné – jako by to vyřešilo problémy s financováním potřebné infrastruktury pro novou výstavbu. Když se ale nad věcí začnete zamýšlet, uvidíte, že i tato regulace má dost velké trhliny a v praxi […]
Mnohé obce a města zatím netuší, jaké výzvy přinesla plná účinnost nového stavebního zákona od 1. 7. 2024 ve vztahu k uzavírání smluv s developery i běžnými stavebníky. Na některé otázky poskytnou odpověď až soudy, ale praxe se nezastaví a cílem tohoto příspěvku je tak poskytnout doporučení, jak postupovat již nyní.
Městský soud v Praze rozhodoval opět o tom, jestli existuje nebo neexistuje jedna pozemní komunikace. V jeho rozsudku je zajímavá tato pasáž, kde se vyjadřuje k tzv. nutné komunikační potřebě, což je jedna z podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (její pojmová znak): „Při posuzování nutné komunikační potřeby nelze brát v potaz plánovanou výstavbu alternativních komunikací (v tomto případě paralelní komunikaci), které v budoucnosti mohou, ale nemusí být realizovány. Alternativní cesta musí v době, kdy je existence účelové cesty zkoumána, skutečně existovat.“
Krajský soud v Brně vydal rozsudek týkající se územního plánu jedné jihomoravské obce, který není pro vlastníky zrovna příjemný. Podle soudu totiž obce mohou v územním plánu podmínit realizaci rodinných domů rozšířením pozemní komunikace, i když nejsou vyjasněny majetkové vztahy v území. Pro vlastníky to znamená, že mohou čekat celé roky, než se ti, komu patří pozemky pod budoucí komunikací, rozhodnou silnici postavit nebo dovolí zájemcům o budování domů na parcelách cestu zrealizovat.
Při nové výstavbě se často řeší, jestli budou domy zpřístupněny kapacitně vyhovující pozemní komunikací a jestli je reálné splnit požadavky § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „Vyhláška“) na šířky veřejných prostranství, jejichž součástí je pozemní komunikace. Pojďme se podívat na nejnovější rozhodnutí správních soudů.
Jeden investor dostal od úřadu územního plánování negativní stanovisko ke svému záměru výstavby sedmi rodinných domů. Důvodem bylo, že záměr nerespektoval požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše a překročení maximální možné míry stanovené územním plánem pro množství zpevněných ploch. V důsledku toho samozřejmě nedopadlo pro investora příznivě ani řízení před stavebním úřadem, a tak věc dospěla až k NSS, který ale investorovi nepomohl tak, jak si asi představoval.
Nejvyšší správní soud mívá často docela rozumné názory na územní plán, někdy se ale i mistr tesař utne. Právě to se soudcům přihodilo při rozhodování o územním plánu Řícmanic, jenž vymezil pozemek pro stavbu rodinného domu, který ale patrně nikdy nebude moci být připojen na pozemní komunikaci (neměl dopravní napojení), ledaže by se zásadně změnily vlastnické poměry v území.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval v otázce existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, tentokrát z hlediska postupu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy ohledně deklarace její existence rozhodnutím úřadu. Úřad rozhodl (po několika peripetiích), že se předmětná cesta má považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský soud si ale myslel, že úřad pochybil při zjišťování, zda vlastníci s existencí komunikace skutečně udělili, byť konkludentní souhlas.