Nejvyšší soud se v rozsudku z 1. 4. 2025 zabýval otázkou, zda v případě, že se stavební úřad dopustí průtahů, připadá do úvahy, aby stavebník požadoval náhradu škody spočívající v úrocích za splácení úvěru např. na koupi nemovitosti po dobu, o které se řízení protáhlo. Nižší soudy tento výklad odmítly, ale Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil.
V rozsudku z konce března 2025 se Nejvyšší soud zabýval stanovením výše finanční satisfakce za protahované řízení. Konkrétně pak hodnotil, zda odvolací soud správně přihlédl k významu daného nepřiměřeně dlouhého řízení.
Nejvyšší soud rozhodoval o přiznání náhrady vlastníkovi za to, že se na jeho pozemku nacházelo veřejné prostranství, ale obec s daným vlastníkem obec neuzavřela žádnou nájemní nebo podobnou smlouvu. Veřejné prostranství proto bylo samosprávou užíváno bezdůvodně. Spor je jistě zajímavý, zejména proto, že řada obcí vůbec netuší, že by za veřejná prostranství měla (za určitých okolností) vlastníkům platit. Pojďme se proto podívat na argumentaci soudu.
Nejvyšší soud v únoru 2025 zveřejnil k publikaci ve sbírce významných rozhodnutí právní větu, která odpovídá na otázku, zda je možné jednostranně podle § 1999 odst. 1 občanského zákoníku vypovědět služebnost sjednanou na dobu neurčitou. Nebudeme Vás napínat, soud na položenou otázku odpověděl záporně.
Soudy tu a tam vydají rozhodnutí, které se týká ze strany měst a obcí obávaných náhrad za změny v území. V naprosté většině případů se vlastníci pozemků, u kterých došlo skrze územní plán ke zrušení zastavitelnosti nebo stanovení přísných a omezujících podmínek, žádných náhrad nedomůžou. V tomto článku zrekapitulujeme judikaturu za rok 2024, která jen potvrzuje uvedené – když obce změní územní plán správně, nemusí se zpravidla strachovat, že by musely investorům platit desítky milionů.
Obce si mnohdy neuvědomují, že by měly dobře promýšlet, jakou regulaci vloží do územního plánu. Pokud totiž omezí vlastníky nad přiměřenou míru třeba tím, že na jejich pozemcích vymezí veřejně prospěšnou stavbu pro dopravní infrastrukturu, aniž by došlo v rozumné době k vyřešení majetkoprávních poměrů, může být takový zásah do vlastnictví hodnocen soudy jako problematický a vlastníci se mohou u soudu domoci specifického druhu náhrady. Případem se zabýval Nejvyšší soud a v tomto textu se budeme věnovat jeho rozhodnutím (věc řešil opakovaně) v dané kauze.
Nejvyšší soud v prosinci zrušil zamítavé rozsudky nižších soudů, které odmítly poskytnout omluvu i peněžní satisfakci v případě naší klientky. Ta byla v létě 2021 nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní v tak zvané „samoizolaci“.
V nálezu sp. zn. IV.ÚS 362/22 se ústavní soud zabýval otázkou, zda je na základě ustanovení vodního zákona možné požadovat pouze jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, nebo jestli do úvahy přichází také požadavek na opakující se plnění. Závěry Ústavního soudu lze přitom do určité míry zobecnit.
Již v rozsudku z 5. března 1996 se tehdejší Soudní dvůr EU zabýval předběžnými otázkami, které se týkaly výkladu zásady odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům v důsledku porušení práva Společenství, které lze tomuto státu přičíst. Máme za to, že s ohledem na množství norem, které EU přijímá, je na místě si tyto závěry připomenout.
V rozsudku, který byl vyhlášen na začátku července, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda i územní samosprávné celky mohou po státu vymáhat újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Můžeme hned prozradit, že ministerstvo spravedlnosti se svým dovoláním neuspělo.