Zdá se, že téměř nemine den, aby NSS nerozhodoval o nějakém územním plánu, tentokrát zavítáme do Ústeckého kraje, kde jedna obec změnila dosud zastavitelné pozemky zpět na zemědělskou půdu. S takovým postupem samospráv se vzhledem ke snaze některých z nich (konečně) chránit cennou půdu asi budeme setkávat stále častěji. Proto je také důležité shromažďovat názory soudů k této otázce.
Jedna malá středočeská obec se pokusila v územním plánu redukovat zastavitelné pozemky a jak se dalo čekat, skončila u soudu. Vyhrála ale jak u krajského, tak u Nejvyššího správního soudu. Obě instance samosprávu „podržely“ a uznaly, že má právo usměrňovat svůj územní rozvoj, i když to znamená zásah do vlastnických práv.
Územní studie jsou zapeklitá věc a je s nimi spojena celá řada potíží. Jednou z nich je jejich přezkum. K tomu se vyjádřil (nejen) Ústavní soud. V tomto článku si dovolíme shrnout, jaké jsme doposud dohledali názory k obraně proti územní studii.
Krajský soud v Praze spolu s Nejvyšším správním soudem se vyjadřovali k otázce, jak poznat, že došlo k naplnění požadavku na míru zastavění pozemku podle územního plánu.
Nejvyšší správní soud vydal zajímavý rozsudek, který se týká neurčitých pojmů v územním plánu a nároků, které taková regulace klade na stanovisko orgánu územního plánování. Pokud totiž územní plán obsahuje neurčité pojmy, je třeba, aby úřad věnoval mnohem více péče dobrému odůvodnění svého závazného stanoviska.
Nejvyšší správní soud zařadil do své Sbírky rozhodnutí opravdu zajímavé rozhodnutí, které se týká regulace hlučných aktivit na území obce skrze obecně závaznou vyhlášku. Dospěl k závěru, že obce mohou chránit svoje občany před tím, aby je někdo zbytečně obtěžoval nepřiměřeným randálem, což může být pro mnoho samospráv inspirativní, zejména v době, kdy málokdo dobrovolně respektuje tzv. zlaté pravidlo společného soužití.
Co by měly obce dělat, když jim do územního plánování vstoupí místní referendum? Mohou občané zásadně ovlivňovat proces územního plánování nebo ne? Na tuto otázku odpovídá náš nový článek, který shrnuje aktuální judikaturu k tomuto problému.
Nejvyšší správní soud řešil Územní plán města Hranice, který vymezil trasu obchvatu jinak než ten původní, a tím znatelně zasáhl vlastnická práva jedné společnosti. NSS se v rozsudku zabýval mj. podrobností, s jakou může územní plán řešit prvky pozemní komunikace, jako jsou křižovatky.
NSS řešil opět spor o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V odůvodnění rozsudku mj. zaznělo: „Veřejně přístupná účelová komunikace za určitých okolností přirozeně vzniká a stejně tak přirozeně může dojít i k jejímu zániku, přestože samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá.“
Zastupitelstvo jednoho menšího jihomoravského města vydalo v roce 2020 nový územní plán a v něm redukovalo zastavitelné plochy. Pozemky, které byly v předchozím územním plánu součástí plochy Br/2 (bydlení rezidenční) a byly určeny k zastavění rodinnými domy s max. 2 podlažími, se nově ocitly ve stabilizované ploše lesa, krajinné zeleně a v návrhová krajinné ploše smíšené s rekreačním využitím. To se samozřejmě vlastníkům dříve lukrativních pozemků nelíbilo, u krajského soudu, ani u Nejvyššího správního ale neuspěli.